Mozartovo Requiem dvakrát a pokaždé jinak

26. červen 2018
Barbara Krafft: Portrét Wolfganga Amadea Mozarta

Pravidelné sobotní vysílání „Od Claudia k Ludwigovi“ přinese jednak setkání s barokní hudbou Antonia Vivaldiho, jednak s hudbou renesance z pera Pierra Attaingnanta, Melchiora Francka, Tielmana Susata ad. Dramaturgie vysílání nabídne rovněž i dvě rarity v podobě Mozartova Requiem, které zazní ve dvou zcela netradičních podobách. Vysíláme na D-dur 30.6. od 16:00

Malá rekapitulace faktů

Z celkového počtu devatenácti mší, které Mozart během svého krátkého života stačil vytvořit, patří jeho Missa pro defunctis (Mše za zemřelé) – Requiem – dodnes asi k nejčastěji provozovaným a také zřejmě posluchačsky nejoblíbenějším. Navzdory tomu, že jde o skladatelovo nejméně původní dílo, které za své zachování a provozuschopnost vděčí jiným. Když Mozart 5. prosince 1791 uprostřed práce na Requiem náhle zemřel (v důsledku akutního onemocnění, ale i vyčerpání organismu), zanechal torzo. Instrumentaci kompletně dokončil pouze úvodní část (Introitus), ostatní měly více méně podobu skic a poznámek a některé ještě vůbec ani nebyly načrtnuty. Ovdovělá Konstance Mozartová záhy iniciovala dokončení fragmentu, protože s dílem byl spojen poměrně zajímavý honorář 225 zlatých (přibližně asi nynějších 260.000,- korun českých) od objednavatele skladby Franze hraběte von Walsegg-Stuppach (1763 – 1827). Ten, sám hudební amatér, u Mozarta dílo objednal a zamýšlel je každoročně uvádět pod svým jménem při bohoslužbě k uctění památky své na jaře 1791 zesnulé ženy, hraběnky Anny, rozené von Flammberg (1770 – 1791). V létě téhož roku tedy Mozarta ve Vídni zastihla Walseggova objednávka na vytvoření zádušní mše, kterou skladatel navzdory podivné podmínce o autorství, ale s ohledem na zajímavý honorář a svoji nepříliš finančně uspokojivou situaci přijal. A to přesto, že právě pracoval na singspielu Kouzelná flétna pro Schikanederovo Divadlo na Vídeňce, který měl mít premiéru v září, a zřejmě už i na  přislíbené opeře La clemenza di Tito pro zářijové pražské slavnosti při korunovaci císaře Leopolda II. českým králem. Diskrétnost ve způsobu doručení objednávky (jméno skutečného autora díla nemělo být známo) dala po Mozartově smrti zřejmě vzniknout pozdější velmi rozšířené a tradované romantické legendě o tzv. „tajemném šedém poslu“, který u něho objednal Requiem, v němž Mozart „prý spatřoval posla z Onoho světa…atd.“ Tím záhadným „šedým poslem“, který objednávku hraběte Walsegga skladateli doručil, byl, podle mozartovských badatelů, pravděpodobně vídeňský advokát a Walseggův právní zástupce Johann Nepomuk Sortschan.

Dokončení nedokončeného

Po Mozartově smrti hledala Konstance Mozartová z okruhu Wolfgangových přátel vhodného kandidáta, který by se ujal dokončení torza Requiem, čímž by byl také splněn původní závazek vůči hraběti Walseggovi a s tím spojené vyplacení honoráře, který pro vdovu se dvěmi malými dětmi měl nyní velký význam. Prvním koho oslovila s dokončením Requiem, byl skladatel Joseph Eybler (1765 – 1846), kterého si Mozart velmi vážil a který jej v době onemocnění často navštěvoval. Ačkoliv byl Eybler velmi nadaným a váženým hudebníkem (roku 1793 se stal císařským dvorním vicekapelníkem a o dvacet let později, po pensionování Antonia Salieriho, dvorním kapelníkem), po několika pokusech o dokončení Mozartovy partitury práci přerušil a Konstanci ji vrátil. Dalším, kdo se bez úspěchu pokoušel fragment Requiem nějak doplnit, byl Mozartův žák a přítel Franz Jacob Freystädtler (1761 – 1841). Až teprve třetí volba se ukázala nejšťastnější. Konstance oslovila nejmladšího z Mozartových přátel, počínajícího úspěšného vídeňského divadelního skladatele Franze Xavera Süßmayra (1766 – 1803). Süßmayr, který se v závěru Mozartova života stal blízkým rodinným přítelem, s ním už spolupracoval v létě roku 1791 při práci na korunovační opeře La clemenza di Tito, k jejímuž včasnému dokončení nezbývalo mnoho času (pozdější muzikologický výzkum prokázal, že např. některé secco recitativy z opery jsou Süßmayrovým dílem; což s ohledem na krátkost termínu k vytvoření díla nebylo v tehdejší operní praxi nic zvláštního). Süßmayr se práce na Mozartově Requiem ujal a s použitím a upravením některých Eyblerových zásahů, doplněním dalších v přibližných Mozartových intencích, a dokomponováním či zkompilováním chybějících částí mešního ordinária, dílo kompletně dokončil a tím také umožnil jeho provedení. V této podobě Mozartovo Requiem prvně zaznělo ve Vídni 2. ledna 1793 (pravděpodobně bez vědomí původního objednavatele díla, hraběte Walsegga) na benefičním koncertě ve prospěch vdovy Mozartové a jejích dvou dětí (Carla Thomase a Franze Xavera). Koncert zorganizoval prefekt dvorní knihovny a hudební mecenáš baron Gottfried van Swieten. Původní objednavatel díla, hrabě Walsegg, nechal Mozartovo Requiem provést o tři čtvrtě roku později (14. prosince) v Neuklosterkirche ve Wiener-Neustadtu jako zádušní mši za svoji zesnulou choť.

Zásluhou mladého vídeňského skladatele singspielů a tanců Franze Xavera Süßmayra (a do určité míry i díky pozdější romantické legendě) se postupně od konce 90. let 18. století do dnešních dnů stalo Requiem d moll velmi často provozovanou Mozartovou chrámovou skladbou, a to jak koncertně tak při bohoslužbách. Obliba Mozartova Requiem, navzdory jeho přibližně jen polovičnímu autorství, je u interpretů a posluchačů dodnes mimořádně veliká. Nicméně už ve 20. letech 19. století se začaly objevovat pochyby o hudební kvalitě Süßmayrova dokončení díla, ruku v ruce s tím, jak dílo Wolfganga Amadea Mozarta získávalo stále větší odborný zájem. Např. Ludwig van Beethoven si Mozartova Requiem příliš mnoho necenil – právě pro jeho neautentičnost.

Zapomenutý ctitel Mozartovy hudby

Jedním z velkých ctitelů Mozartovy hudby, a tím také i Requiem, byl rakouský lékař, hudební kritik, polyhistor, skladatel a aranžér Peter Lichtenthal (1778 – 1853). Narodil se v Preßburgu (dnešní Bratislavě), ve Vídni studoval medicínu a hudbu, což jej mimo jiné přivedlo i ke zkoumání léčebných účinků hudby, jimiž se zabýval po celý život a tomuto tématu věnoval i své odborné práce a traktáty. V letech 1809-10, v době francouzské okupace Vídně Napoleonem Bonapartem, vykonával ve Vídni lékařskou praxi a po vypuknutí tyfové epidemie byl vedoucím lékařem ve francouzském špitále. O dva roky později Vídeň opustil a přesídlil do Milána, kde se stal úředníkem cenzurního úřadu Lombardsko-benátského  království. Lichtenthal byl velkým obdivovatelem a ctitelem hudby W. A. Mozarta a svůj další život zasvětil jejímu zkoumání a šíření, k čemuž využíval četné kontakty s Mozartovou rodinou, s ovdovělou Konstancí a jejími syny Franzem Xaverem a Carlem Thomasem. Úzké přátelství jej pojilo zejména s Carlem Thomasem, který rovněž v Miláně, kde Lichtenthal žil,  působil jako státní úředník. V roce 1828 se Lichtenthal setkal s houslovým virtuosem Niccolo Paganinim a vytvořil z jeho vyprávění první životopisnou skicu umělce.

Niccolo Paganini

Kromě vlastní skladatelské činnosti, dnes již zapomenuté a čítající opery, klavírní, komorní a orchestrální skladby, byl Lichtenthal rovněž velmi úspěšným aranžérem a vytvořil i dvě unikátní mozartovské transkripce: Requiem d moll pro smyčcové kvarteto a Symfonii č. 40 g moll pro smyčcové kvinteto. Také přeložil do italštiny německé libreto Mozartova singspielu Únos ze serailu a vypracoval klavírní výtah jeho opery Idomeneo. Ve své době byl Peter Lichtenthal však nejvíce znám svojí spisovatelskou, publicistickou činností. Roku 1836 vytvořil a vydal Hudební lexikon (Dizionario e bibliografia della musica), který je dones považován za průkopnické dílo (roku 1839 byl rozšířen a přeložen do francouzštiny) a byl rovněž i autorem Průvodce Itálií pro cestující (Manuale bibliografica del viaggiatore in Italia) vydaného roku 1834. Lichtenthalova hudba se po jeho smrti roku 1853 vytratila z obecného hudebního povědomí a až na počátku 21. století byly z archívů oprášeny a studiově nahrány jeho dvě unikátní mozartovské transkripce.

Verze Requiem pro smyčcové kvarteto

Je více než zřejmé, že Lichtenthalovým inspiračním podnětem k úpravě Mozartova Requiem pro smyčcové kvarteto byla kvartetní verze oratoria Josepha Haydna Sedm slov Vykupitelových na kříži (z roku 1787), která se na počátku 19. století v době rozkvětu salónní a domácí hudby těšila oblibě. Lichtenthalova úprava Mozartova Requiem jej představuje jako velmi zkušeného aranžéra naprosto ovládajícího řemeslo. Přetavit velkou orchestrální partituru s vokálními sóly, smíšeným sborem a orchestrem do obsazení pouhých čtyř  smyčcových nástrojů obnáší nejenom umění rozpoznat, co je pro zachování plnohodnotné podoby díla důležité, ale také mít velké zkušenosti a znalosti o zvukových rejstřících smyčcového kvarteta a umět jich v aranžmá využít.

Lichtenthalovu transkripci Mozartova Requiem nahrálo v roce 2006 rakouské smyčcové kvarteto StringFizz (založené roku 2000), které tvoří členky předních vídeňských orchestrů (Veronika Gottfried a Sophie Gansch, housle, Ines Miklin, viola, Marianne Bruckner, violoncello).        

Zajímavý nález

V roce 1960 muzikolog a badatel Wolfgang Plathe nalezl a identifikoval skicu Mozartovy sborové Fugy d moll „Amen“, o níž se s ohledem na její pozoruhodnou harmonicko-melodickou podobnost s některými úseky z Requiem začalo uvažovat jako o možném původním závěru části Lacrimosa (v originálu rovněž nedokončené). Ačkoliv renomovaný britský muzikolog Howard Chandler Robbins Landon tuto možnou souvislost obou zlomků zpochybňoval a nalezený fragment fugy spíš řadil do jiné Mozartovy tvůrčí etapy, muzikologové Richard Maunder a později i Robert D. Levin se naopak přikláněli k opačné variantě. Tento názor v průběhu příštích let podpořila nejen zevrubná hudební analýza, ale i fakta: např. je skica nalezené fugy zaznamenána na stejném archu notového papíru, který obsahuje skicu k části Rex tremendae a náčrtek k předehře singspielu Kouzelná flétna (z r. 1791). Za velmi pravděpodobné pak oba muzikologové považují to, že fugou měla zřejmě skutečně končit a hudebně být vypointována rozsáhlá a dramaticky vypjatá sekvence Dies irae.

Přibližně od 70. let 20. století, kdy hudebně-historické bádání o Mozartově Requiem nabylo na intenzitě, ale vzrostla nespokojenost s existujících Süßmayrovým dokončením, se řada muzikologů a skladatelů pokusila vytvořit řadu alternativních verzí díla, která by se „více přiblížila, či podobala Mozartovu kompozičnímu stylu“. Ačkoliv se některé nově vzniklé varianty Mozartova Requiem, zejména Richarda Maundera (z roku 1983) a Roberta D. Levina (z roku 1996), dočkaly oprávněné pozornosti (vydání tiskem včetně provozovacích materiálů či studiové nahrávky), pokud se obliby, rozšířenosti a četnosti provádění díla týká, zůstává stále v popředí verze, jejímž základem je realizace Franze Xavera Süßmayra. 

Rukopis W. A. Mozarta - Poslední strana Requiem, K 626

Maunderova nová verze Mozartova Requiem

V roce 1986 publikoval muzikolog a historik Richard Maunder nově rekonstruovanou verzi Mozartova Requiem, v níž shrnul svůj dosavadní výzkum. V edici vyšel pouze ze skladatelova nekompletního rukopisu díla, nově objevené šestnáctitaktové skici fugy „Amen“ a naopak vyřadil části prokazatelně zkomponované Süßmayrem (Sanctus, Benedictus). V předmluvě k tištěnému vydání partitury Maunder uvádí, že při instrumentaci a kompletaci díla vyloučil Süßmayrovy i Eyblerovy zásahy a postupoval pouze podle Mozartova instrumentačního způsobu v jeho posledních operách La clemenza di Tito a Kouzelná flétna.  Nejvice asi upoutá proměna v závěru sekvence Dies irae, v níž je zcela odlišně rekonstruovaná zpracovaná část Lacrimosa zakončena nově rekonstruovanou fugou. Část Agnus Dei byla ponechána, byť v pozměněné podobě, neboť se prokázalo, že ji Süßmayr dokončil na základě Mozartovy skici, kterou mu předala Konstance Mozartová. Závěrečné části Lux aeterna a Cum sanctis, k nimž už žádné skici neexistovaly, ponechal Maunder podle historicky tradované Mozartovy instrukce v tradiční podobě, vycházející z hudby úvodní části Requiem. Z hudebně-historického hlediska byla takováto dobová praxe poměrně běžná. 

Unikátní nahrávka Maunderovy novodobé rekonstrukce Mozartova Requiem v historicky poučené interpretaci vznikla tři roky před jejím vydáním tiskem, v září roku 1983, v londýnské Kingsway Hall. Jejími protagonisty byli Emma Kirkby, Carolyn Watkinson, Anthony Rolf Johnson, David Thomas, a Westminsterský katedrální chlapecký sbor a sbor a orchestr The Academy of Ancient Music v nastudování Christophera Hogwooda.

(Napsal Libor Dřevikovský s použitím internetových zdrojů a publikací Ch. Wolff: Mozarts Requiem, A. Mozart, R. Maunder: Requiem d moll, W. A. Mozart/R.D. Levin: Requiem d moll.)

Vysíláme na ČRo D-dur 30.6. od 16:00

Spustit audio
autor: Libor Dřevikovský
  • Klasika
  • Zpráva