Nahum Tate, čtvrtý Laureát britského básníka

Tradice a zákony znamenají v Británii mnoho, ne-li vše. Některé jsou docela kuriozní, jak ukázala jistá televizní anketa. Třeba zákon, že není legální zemřít v parlamentu. Sympatickým zákonem je naopak rozhodnutí z roku 1497, kdy Sněmovna lordů rozhodla, že zákony se budou psát či tisknout na pergamen. Ať to stojí, co to stojí. Mezi staré dobré zákony patří ustanovení Laureáta britského básníka. Byl jím také libretista Purellovy Ódy k narozeninám královny Marie s titulem Come, ye Sons of Art – Pojďte, synové umění.  A funkce Laureáta je živá dodnes. Je to čestná funkce, která je jmenovaná panovníkem Spojeného království, v současnosti na radu předsedy vlády. Úřad nenese žádné konkrétní povinnosti, ale očekává se, že její držitel bude psát verše pro významné národní příležitosti.

Počátky laureátství básníka sahají do roku 1616, kdy anglický krá Jakub I. udělil důchod spisovateli Benu Jonsonovi. Potulný herec, později dramatik, profesor rétoriky na Gresham College v Londýně a básník laureát, se později stal oxfordským mistrem svobodných umění honoris causa. Oficiální role básníka laureáta vznikla ale až roku 1668, kdy byl králem Karlem II. jmenován do funkce John Dryden. A ten byl zároveň jediným v historii, kdo byl propuštěn z tohoto úřadu a to po nástupu protestanta Viléma III. Oranžského a Marie II. na anglický trůn. Byl totiž katolický konvertita a odmítl složit přísahu věrnosti novým panovníkům. Jeho následovník, Thomas Shadwell, byl jmenován v roce 1689 na doživotí a zavedl zvyk psát básně na nový rok a na panovníkovy narozeniny, což se stalo jednou z klíčových povinností funkce. Po jmenování dalšího laureáta Williama Wordswortha se tato povinnosti ustálila v očekávání, nikoli v požadavku, psát pro velké dvorské a národní příležitosti. To bylo v roce 1843. Od roku 2015 je tato funkce čestnou a držiteli úřadu je ponecháno na rozhodnutí, pro které příležitosti bude psát poezii.

Celoživotní laureátství vydrželo až do 20. století, do skonu Ted Hugha a do jmenování Andrewa Motiona, který úřad přijal na deset let. To bylo v roce 1999. Pevný termín si vybrala také jeho následovnice Carol Ann Duffyová, která byla první básnířkou v roli laureáta a první osobou narozenou ve Skotkou. Dnes je britským básníkem laureátem Simon Armitage a to od roku 2019.  Zajímavá je také odměna, kterou britský básník laureát dostával. Za Drydena to bylo 200 liber a pro inspiraci 126 galonů kanárského vína ročně. Drobná změna nastala v roce 1790. Zvolená básník laureát Henry James Pye požádal, aby místo vína dostal raději peníze. Vyhovovalo to také dalším osmi laureátům a suché roky trvaly celých 196 let. Návrat k cherry prosadil v roce 1984 Ted Hughes, zatím poslední doživotní básník laureát, neboť nejspíše usoudil, že dostávat cherry pro inspiraci není špatný nápad a má věru dobrou tradici. Hughes tedy obdržel k platu 720 lahví cherry. Svou celoživotní laureátskou éru uzavřel roku 1998.  

Náš libretista, Nahum Tate, anglo-irský básník a dramatik, laureát od roku 1692, byl na tom jako Dryden, dostával 200 liber a 126 galonů kanárského vína ročně a setrval ve funkci 23 let. Tento anglo-irský básník, hymnista a textař, původním příjmením Teate, byl synem Faithfula Teateho, irského protestantského duchovního a básníka, který byl rektorem v Ballyhaise v hrabství Castleterra, dokud jeho dům nebyl spálen a jeho rodina byla napadena poté, co předal vládě informace o plánech na irské povstání v roce 1641

Nahum Teate následoval svého otce na Trinity College v Dublinu a po absolutoriu odešel do Londýna, kde přijal příjmení Tate. Pravidelně psal pro divadla a mezi jeho četnými tragédiemi je zvlášť nápadná práce s titulem Brutus z Alby neboli Očarovaní milenci, na námět ze čtvrté knihy Vergiliovy Aeneidy, která pojednává Didoně a Aeneasovi. V roce 1688 ji upravil pro Purcellovu operu Dido a Aeneas. Nahum Tate se stal známý také díky knize Historie krále Leara, která je adaptaci Shakespearova Krále Leara z roku 1681 a spoluprací Nicholasem Bradym na Nové verzi Davidových žalmů. Jeho předchůdci na postu básníka laureáta, od roku 1616 spisovatel Ben Jonson, John Dryden a Thomas Shadwell. A po Tateho skonu bylo jmenováno do funkce Laureát britského básníka dalších osmnáct pokračovatelů. Dnes připomínáme Nahuma Tateho jako libretistu jeho poslední Ódy k narozeninám královny, Marie od Henryho Purcella z dubna roku 1694.