Na návštěvě v katedrále - u Josefa Kšici

9. říjen 2022

Josef Kšica je varhaníka hudební ředitel Svatovítské katedrály. Navštívíme ho 15. a 16. října od 8:00 do 12:00.

Jít na návštěvu k titulárnímu varhaníkovi a hudebnímu řediteli katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha je povznášející už ve chvíli, kdy se blížíte k jedné z bran areálu Pražského hradu. Nad katedrálou vychází slunce. U brány zrovna probíhá střídání hradní stráže, před vchodem do katedrály už se rojí turisté, ale v uzounké postranní uličce mezi vysokými kamennými zdmi chrámu a správními budovami není ani živáčka. V jedné z těch budov má své zázemí Josef Kšica. Království not a cédéček. Samozřejmě je tu i klavír a počítač, knihy a fotografie.

 „Zdánlivě chaos, ale během října mi tu nainstalují archivní skříně, takže bude pořádek. Sál se zrekonstruuje a příští rok se tu budou konat přednášky a koncerty,“ vítá mě náš hostitel.

Josef Kšica

Nejen jako varhaník, ale také jako sbormistr Pražského katedrálního sboru, zpěvák a člen bývalého souboru Ars instrumentalis pragensis má Josef Kšica nepřeberně muzikantských vzpomínek. A právě ty ho vedou k výběru hudby G. B. Pergolesiho, Jana Dismase Zelenky, Josepha Haydna, Jana Křtitele Vaňhala. „Velmi líbivý sloh,“ říká o Vaňhalově Fuze C dur a k nahrávce, o jejíž zařazení ho musím prosit, dodává s úsměvem: „A já to ještě přizdobuji.“

Náš hostitel často sahá po skladbách autorů 20. a 21. století. Jean Langlais, Petr Eben, Luboš Sluka, Juraj Filas, Miloš Bok. Překvapivé u regenschoriho katedrály, skrze niž se valily dějiny? Ne tak docela. „Když jsem v roce 1983 přijel poprvé do Paříže, slyšel jsem denně na mši hudbu, jakou jsem tady u nás v kostele nepoznal. V Čechách jsme skončili barokem. Tam jsem slyšel improvizaci tak moderní, až mě z toho mrazilo.“

Dnes patří Josef Kšica jako improvizátor k tuzemské špičce. Řadí se tak po bok mimo jiné legendě v tomto směru – Jaroslavu Vodrážkovi. Prezentovali umění improvizace i na společných koncertech, z jednoho z nich má Josef zachovaný záznam.

Několik skladeb vybírá Josef Kšisa z odkazu Václava Hálka (1937-2014). „Václav třeba slyšel kázání v kostele a po mši šel za farářem do sakristie a dal mu skladbu, kterou napsal na jeho hlas.“ Václava Hálka znají posluchači obvykle jen jako „toho, který zhudebňoval ty houby“. Takže – o houbách to tentokrát není, ale je to – jako většina hudby, kterou budeme s Josefem Kšicou poslouchat – o duchovní dimenzi bytí, o hloubce prožitku. 

„Tomu – té jsem hrál na pohřbu“ – i to je součást zmíněných vzpomínek a ve výběru hudby se nám ocitá hned několik requiem. Namítám, že náš pořad se vysílá v sobotu a v neděli dopoledne,  cédéčka s hudbou o přechodu z tohoto na onen svět tedy nakonec odkládáme – ale! Moteto Jesu meine Freude zkomponoval Johann Sebastian Bach – pravděpodobně – pro pohřeb se vzpomínkovou bohoslužbou. Takže přece. Moteto nastudoval Josef Kšica krátce po svém nástupu do svatovítské katedrály (1999) se sborem, který se tenkrát ještě ani „katedrální“ nejmenoval. Vyprávění o tom, jak to bylo s genezí tohoto sboru a co všechno s ním až dosud Josef Kšica podnikl, provází obě víkendová dopoledne včetně skladeb, které s ním jako sbormistr a dirigent natočil.

Zastávat funkci regenschoriho ve svatovítské katedrále je – domnívám se – nejvyšší meta, jíž může varhaník v českých zemích dosáhnout. Dál už není kam. Může mít takto obdarovaný hudebník vůbec ještě nějaká profesní přání?

„Uvedl jsem spoustu krásné hudby ve světě a stál jsem o to provést ty skladby i tady v katedrále. Finanční omezení to bohužel neumožnila.“

Tak si tu krásnou hudbu alespoň poslechneme – v sobotu a v neděli 15. a 16. října na naší stanici od 8:00 do 12:00 hod., v repríze od půlnoci, a našemu hostiteli – i sobě – přejeme, aby se mu přání splnilo.

Více z pořadu