Průlet nad symfoniemi Dmitrije Šostakoviče
Osmihodinové shrnutí patnáctidílného symfonického cyklu skladatele, do jehož osudu se promítly evropské dějiny počínaje 25. zářím 1906, kdy se Šostakovič narodil. Vysíláme 26. a 27. září 8:00-12:00.
Můj otec byl muž, který byl obklopen velkým zlem. A pokusil se vyjádřit svůj protest proti němu svou hudbou.
Maxim Šostakovič, syn skladatele
Šostakovič byl opravdový mistr kompozičního řemesla. Dokázal se mistrovsky pohybovat v různých žánrech, od introvertní komorní hudby, přes filmovou hudbu, včetně kreslených grotesek, až k opeře a symfonickým kolosům. Každá jeho symfonie je hudebním světem, v němž se potkává leccos s lecčím, přičemž každá přináší symboliku, leckdy zjevnou, jindy kryptograficky ukrytou v hudebním kódu. Odkrytí některých těchto náznaků by neznamenalo ve stalinském Rusku zákaz činnosti. Znamenalo by to gulag nebo popravu.
Výraznost, kterou si posluchač žádá, je nahrazena zběsilým rytmem. Hudební hluk má vyjádřit vášeň. To vše není v důsledku skladatelovy neschopnosti. Je to hudba úmyslně napsaná „vzhůru nohama“. Schopnost dobré hudby uchvátit masy je obětována maloburžoaznímu formalistickému snažení... vše je hrubé, primitivní, vulgární. Hudba hýká, heká, supí, zalyká se, aby co nejnaturalističtěji zobrazila milostné scény. Je to hra na nepochopitelné věci, která může skončit velmi špatně.
Moskevská Pravda
Osobnost Šostakoviče je ale složitá, po velkou část života se hřál na výsluní pozice oficiálního ruského skladatele, o to blíže však byl nebezpečí, že si na něj úskočný režim došlápne.
Ve dvou čtyřhodinových programech projdeme jednu Šostakovičovu symfonii po druhé, některé vyslechneme celé, jiné v podstatných ukázkách. Všechny nahrávky jsou z posledních let, žádná pak nepochází z Šostakovičova rodiště.
Zazní také ukázky z archivního pořadu Otomara Kvěcha, který byl velkým znalcem skladatelova díla.
