Síla osudu z Teatro alla Scala na D-dur i online

Počátek šedesátých let 19. století nebyl dobou, kdy by měl Verdi ideální podmínky pro klidnou tvůrčí práci.  Aktivně se angažoval v hnutí Risorgimento usilujícím o sjednocení Itálie a to mu vyneslo poslanecký mandát. Rok předtím uzavřel ovdovělý skladatel sňatek se svojí druhou chotí, zpěvačkou Giuseppinou Strepponi a větší péči než původně předpokládal vyžadovala jeho venkovská usedlost v Sant´Agatě. Poté co se Verdi na dva roky v tvůrčí práci odmlčel, přišla v prosinci 1860 nabídka, zda by nevytvořil nové dílo pro carskou dvorní operu v Petrohradu, kde se těšilo uvádění italských oper velké oblibě. Váhajícího maestra se snažil přimět k souhlasu v Petrohradu působící italský tenorista Enrico Tamberlick a také choť Giuseppina. Objednávka  byla impulsem k hledání vhodného  námětu. Pro jeviště imperiálního divadla si skladatel představoval dílo s novou dramaturgií, vzdálenou těm předchozím. V prvním okamžiku Verdiho napadlo drama Viktora Huga Ruy blas, ale ruská cenzura takový tip zavrhla. Verdi ustoupil a začal se zabývat ve své době populární prací španělského dramatika Ángel de Savedry – jeho hra Don Álvaro, ó la fuerza del sino zaznamenala při uvedení v Madridu v roce 1850 mimořádný úspěch. Přednostmi Savedrova díla byly působivá dramatická zápletka a řada davových výstupů, které mohl skladatel skvěle využít pro sborové scény. Předloha nabízela rozsáhlou fresku, která záměrně nectí jednotu času, místa a děje, v níž postavy jednají na pestrobarevném pozadí, v němž se mísí šlechta a prostí lidé, kněží a vojáci, mystické momenty a hospodské či táborové banality.

Tézier e Berzhanskaya © Teatro alla Scala.JPG|foto:EBU Evropská vysílací unie

Děj opery, který sledem fatálních náhod, se odehrává v časovém úseku několika let v polovině 18. století ve Španělsku a Itálii. Láska mezi Leonorou, dcerou španělského markýze, a Alvarem, mladým peruánským šlechticem nemůže dojít  z politických  a společenských důvodů naplnění. Když markýz překvapí oba milence chystající se k útěku, je smrtelně zraněn, náhodným výstřelem zbraně, kterou Alvaro odhazuje na důkaz smíru. Nešťastná událost je východiskem řetězu episod, kterými prochází klíčová dvojice i syn markýze Carlos hnaný fanatickou posedlostí po pomstě.

Rozhodnutý pro námět, oslovil Verdi libretistu Francesco Maria Piaveho, se kterým už dříve úzce spolupracoval. Požádal také svého dávného přítele Andreu Maffeiho, aby mohl využít první část jeho překladu Schillerovy dramatické trilogie Valdštejn nazvanou Wallensteins Lager, která se stala základem 3.dějství opery se scénou tábora u Velletri. S napsanou ale ještě ne zcela instrumentovanou operou odcestoval Verdi společně se svou chotí počátkem prosince roku 1861 do Petrohradu. Nastal ale neočekávaný problém – primadona Emilia La Grua,  která měla zpívat part Leonory onemocněla a provedení opery  bylo odsunuto na začátek následující sezóny. Verdi se vrátil do Sant´Agaty a dál pracoval na partituře opery.  V září roku 1862 se vydal do Petrohradu opět, tentokrát už se zcela dokončeným dílem. Všechno proběhlo hladce, opera měla premiéru v carském divadle 10.listopadu. Zaznamenala vřelý úspěch, který nenarušily ani právě probíhající akce ruských nacionalistů nebo postoje německé operní kliky. Nicméně objevily se kritické hlasy milovníků italské opery, které s rozpaky konstatovaly, že skladatel se v novém díle odchýlil od svého svébytného, typicky italského stylu. Obecně se má za to, že Verdiho Síla osudu, zejména ztvárnění jejich sborových scén, měla značný vliv na podobu ruské opery, především o několik let později Modestem Petrovičem Musorgským komponovaného Borise Godunova.

Po petrohradské premiéře následovala ještě uvedení Síly osudu v Madridu, Římě a Terstu. Verdi ale nebyl s výsledkem své práce spokojený a další inscenování si víceméně nepřál. Na naléhání nakladatele Ricordiho se vrátil se k partituře opery roku 1867. Pro revizi původní verze libreta oslovil Antonia Ghislanzoniho (budoucího libretistu své Aidy). Verdi zkomponoval výraznou předehru, přepracoval některé dramatické scény a zcela změnil  finále,  jehož stávající  podobu považoval za problematickou. Závěrečná scéna, v níž otec Guardiano vyzývá Alvara a umírající Leonoru k pokoře a modlitbě, uzavírá dlouhou dějovou peripetii v klidu víry a smrti. V nové verzi měla Síla osudu premiéru 27.února 1869 v Teatro alla Scala v Miláně a zaznamenala mimořádný úspěch. Nemalou zásluhu na něm měla i představitelka titulní role Leonory – slavná česká pěvkyně Tereza Stolzová.

Na D-dur exkluzívně 12. ledna v 16:00 a pak zde online.