Slavný operní diptych s Marií Callasovou a Giuseppem di Stefanem
Ke stému výročí úmrtí Ruggera Leoncavalla vysíláme jeho Komedianty a Mascagniho Sedláka kavalíra. Na D-dur v neděli 18. srpna v 16:00.
Když v roce 1890 milánský hudební nakladatel Edoardo Sonzogno ohlásil vítěze skladatelské soutěže na vytvoření jednoaktové zpěvohry, málokoho z poroty asi napadlo, že vítězné dílo se záhy stane jedním z velkých symbolů nově nastupujícího italského operního směru, verismu (naturalismu). Vítězným dílem se stala opera Cavalleria rusticana. Byla dílem nepříliš známého sedmadvacetiletého mladíčka z Livorna Pietra Mascagniho (1863-1945), nadaného hudebníka skladatele chrámové hudby a kapelníka různých malých divadel. Do soutěže bylo zadáno celkem 73 prací a jednou z nich byla také opera I Pagliacci (Komedianti) z pera tehdy rovněž nepříliš známého skladatele, třiatřicetiletého neapolského rodáka Ruggera Leoncavalla (1857-1919). Protože však nesplňovala základní kritérium soutěže, formu jednoaktovky, byla porotou vyřazena. Navzdory tomuto verdiktu však oběma operám bylo „osudem předurčeno“, aby se o několik let později staly „operními dvojčaty“, která k sobě neoddělitelně patří a na světových jevištích jsou dodnes uváděna v podobě dramatického „diptychu“, jehož podivuhodná sourodost tkví v silných příbězích a stejně silné, emocemi nabité hudbě. Spojnicí obou dramat odehrávajících se v prostředí italských vesnic (Cavalleria rusticana na Sicílii v době Velikonoc, I Pagliacci v Montaltu, v Kalábrii) jsou vybičované lidské city a emoce: touha, láska, vášeň, žárlivost, křivda a zhrzení, které vyvrcholí vraždou. Ta je však v obou hudebně-dramatických dílech ztvárněna zcela novým a do té doby nevídaným způsobem: zavražděné oběti umírají „beze zpěvu“, tzn. neobjasňují svou smrt zpěvem na jevišti, jak tomu doposud v opeře podle dramatických zásad bylo zvykem a dlouhou tradicí.
Námět pro soutěžní jednoaktovku Cavalleria rusticana nalezl Pietro Mascagni ve stejnojmenném dramatu lidového spisovatele Giovanniho Vergy (1840-1922), které ve své době proslavila italská herečka Eleonora Duse. Je možné, že jedno z těchto představení viděl i Mascagni a neobyčejně silný dramatický příběh jej zaujal. Tandem zkušených libretistů, Giovanni Targioni-Tozzetti a Giudo Menasci, pak zhuštěním děje převedli Vergovu hru do podoby jednoaktovky, na níž začal Mascagni pracovat v roce 1888 a rozhodl se s ní zúčastnit vypsané skladatelské soutěže. Premiéra opery Cavalleria rusticana se konala 17. 5. 1890 v Teatro Constanza v Římě (dirigoval Leopoldo Mugnone) a byla velikým skladatelovým triumfem, který se mu už do konce života žádnou další operou nepodařilo překonat.
Také Ruggero Leoncavallo se rozhodl zúčastnit Sonzognovy soutěže a složit operu. Na rozdíl od Mascagniho nenalezl námět v divadelním prostředí, byť „divadlo“ v něm má klíčovou úlohu, ale v úředních spisech svého otce, policejního úředníka a soudce. Šlo o skutečný případ vraždy, který se kdysi stal v jedné italské kočovné komediantské společnosti. Libreto k opeře I Pagliacci si skladatel napsal sám, ale tím, že děj rozdělil do dvou aktů s prologem (byť celek svojí délkou odpovídá jednoaktovce), sám sebe vyřadil z možné účasti v soutěži. Porota tak podle pravidel Leoncavallovu operu nepřijala, ale zkušený nakladatel Edoardo Sonzogno patrně vytušil jedinečnost díla a odkoupil na ně od Leoncavalla autorská práva. Jak správný odhad Sonzogno měl, se ukázalo už za dva roky, 21. 5. 1892, kdy byla opera uvedena s velkým úspěchem v Miláně v Teatro dal Verme pod taktovkou Artura Toscaniniho. Podobně jako Mascagnim ani Leoncavallo aktovku I Pagliacci žádnou svou další operou nepřekonal (později skládal i operety), byť se u publika dočkaly velmi příznivých ohlasů.
Po úspěšných italských premiérách se obě opery doslova rozlétly po jevištích velkých evropských i zámořských divadel a staly se okamžitě repertoárovými kusy. Půl roku po římské premiéře byla Cavalleria rusticana uvedena 3. 1. 1891 v Hamburku, o den později, 4.1. 1891 pak v Národním divadle v Praze, v českém překladu Václava Judy Novotného pod nepřesným názvem Sedlák kavalír, který se vžil; jedná se o rytířskost, osobní čest (pozdější překlad do slovenštiny s názvem Sedliacka česť je přesnější). 20. 3. 1891 byla Cavalleria rusticana poprvé uvedena ve Dvorní opeře ve Vídni a 18. 4. 1891 opět v Praze, tentokrát v Novém německém divadle.
I Pagliacci se půl roku po milánské premiéře hráli v Berlíně (5. 12. 1892) pod názvem Der Bajazzo, dva měsíce na to, 10. 2. 1893, je dávalo (v českém překladu Václava Judy Novotného jako Komedianti) pražské Národní divadlo a 16. 4. 1893 a o dva měsíce později je uvedlo Nové německé divadlo; ve vídeňské Dvorní opeře se tato Leoncavallova opera hrála poprvé 19. 11. 1893. Ve stejném časovém období obě díla postupně uvedla i newyorská Metropolitní opera: Cavalleria rusticana 4. 12. 1891 nejprve jako zájezdové představení – a jako americkou premiéru – v Chicagu a následně 30. 12. 1891 v New Yorku; I Pagliacci prvně zazněli v Metropolitní opeře 11. 12. 1893 a o jedenáct dní později, 22. 12. 1893, byly obě opery, Cavalleria rusticana a I Pagliacci, poprvé společně uvedeny v rámci jednoho představení. Amerika tak v uvádění obou oper jako jednoho představení získala před Evropou prvenství.
Do Velké války v roce 1914 uváděla většina evropských divadel obě opery samostatně a v druhé části večera zpravidla býval balet nebo činohra. To částečně vycházelo ze staré divadelní praxe, že „divadlo má bavit“ a publikum by nemělo z představení odcházet „deprimováno a otřeseno.“ Bylo tomu tak i v představeních inscenovaných v letech 1891–1922 v Národním divadle v Praze. Při premiéře Mascagniho Sedláka kavalíra byla v druhé půli večera uvedena činohra, komedie Menaechmové (Blíženci) antického dramatika Tita Maccia Plauta (více známá je v Shakespearově přepracování jako Komedie plná omylů).
V případě premiéry Leoncavallových Komediantů byl druhým dílem večera balet Coppélia francouzského skladatele Léo Delibesa. Zřejmě první společné uvedení obou oper v rámci jednoho představení se událo při premiéře nového nastudování v dubnu roku 1922, ale v následujících reprízách, a to až do roku 1941, se opery opět uváděly odděleně a délku večerního představení doplňovala činoherní či baletní díla. Až teprve od roku 1942 začalo Národní divadlo Sedláka kavalíra a Komedianty pravidelně uvádět jako celovečerní představení.
K UVÁDĚNÝM NAHRÁVKÁM
Studiové nahrávky Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů vznikly v letech 1953-54, v době, kdy třicetiletá operní pěvkyně Maria Callasová stanula na uměleckém vrcholu: měla angažmá v milánské La Scale a spolu se svým manželem a impresáriem Giovanni Meneghinim podnikala řadu úspěšných koncertních turné po celém světě.
Nahrávání ve studiu bylo pro Marii Callasovou další velkou uměleckou výzvou, protože dosud excelovala v dramatických rolích na jevištích, kde spolu se zpěvem mohla uplatnit i svůj mimořádný herecký talent. Studiové mikrofony, resp. nevizuální záznam zvuku, jí pak poskytly zcela novou příležitost: přenést hereckou, pohybovou a mimickou akci pouze do hlasového projevu se všemi jeho možnými výrazovými témbry. A v případě nahrávek kompletních oper to pak byla výzva mimořádná.
Tehdejší producenti velkých světových gramofonových společností, zvláště londýnské EMI. pro niž Callasová často nahrávala, měli při realizaci operních projektů mimořádné štěstí na řadu pěveckých osobností, které byly rovnocennými uměleckými partnery Callasové: Franco Corelli, Nicola Zacharia, Rolando Panerai, Christa Ludwig, Giuseppe di Stefano nebo Tito Gobbi aj. Právě Tito Gobbi, rodák z italského Bassana del Grappa, byl častým divadelním a studiovým partnerem Marie Callasové a do širokého povědomí se v mnoha rolích světového operního repertoáru zapsal jako pěvec disponující zvučným barytonem. Nejznámějším se stal jeho Scarpia v Pucciniho Tosce, a to zejména prostřednictvím unikátního televizního záznamu, který patří do zlatého světového operního fondu. Druhým významným operním partnerem Marie Callasové se stal italský tenorista, Sicilan, Giuseppe di Stefano, jehož popularita byla počátkem 50. let minulého století zcela mimořádná. Hovořilo se oněm jako o nástupci legendárního Beniamina Gigliho a jeho dramaticky sugestivní pěvecký projev ovlivnil a inspiroval mnohé pozdější slavné tenoristy, mj. Luciana Pavarottiho nebo José Carrerase.
Londýnský producent EMI Walter Legge angažoval v roce 1953 Di Stefana do série studiových nahrávek populárních italských oper s Marií Callasovou. V rozmezí čtyř let vzniklo deset jedinečných kompletů oper Donizettiho, Belliniho, Pucciniho, Verdiho, Leoncavalla a Mascagniho. V prvním roce společného nahrávání Callasové s Di Stefanem to byly Lucie z Lammermooru, Puritáni, Tosca a Sedlák kavalír. V pěvecké kariéře Marie Callasové má Mascagniho Cavalleria rusticana zajímavé postavení: poprvé se s úlohou Santuzzy setkala už jako šestnáctiletá, kdy ji v dobách studií v Athénách u Elviry di Hidalgo zpívala s klavírním doprovodem, podruhé to bylo o pět let později ve dvou představeních v Athénské opeře a zajímavostí obou produkcí bylo, že Callasová zpívala Santuzzu v řečtině. Potřetí pak při studiovém nahrávání. Oproti tomu Leoncavallovi I Pagliacci náleží k několika operám, které Maria Callasová na jevišti nikdy nezpívala, ale pouze je studiově nahrála.
Dirigentsky je pod oběma nahrávkami Mascagniho a Leoncavalla podepsána další legendární osobnost italského operního nebe konce 19. a první poloviny 20. století, Tullio Serafin (1878-1968), který byl považován za velkého znalce interpretačního stylu belcantových a veristických oper a měl velkou zásluhu na opětovném vzkříšení a uvádění těchto oper ve světovém divadelním repertoáru. Svoji hudební kariéru začínal jako violista v orchestru milánské La Scaly pod Arturem Toscaninim, ale záhy se vypracoval na jeho asistenta a v letech 1909-1918 a 1946-47, v době Toscaniniho angažmá v Americe, jej v La Scale zastupoval. Ve dvacátých letech Serafin sám získal angažmá v Metropolitní opeře a po návratu do Itálie se stal hudebním ředitelem Teatro Reale v Římě. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století začal spolupracovat s Marií Callasovou a jeho hluboké znalosti operního zpěvu měly zásadní vliv na její další pěvecký rozvoj.
Pietro Mascagni: CAVALLERIA RUSTICANA (Sedlák kavalír)
Opera o 1 dějství, libreto Giovanni Targioni-Tozzetti a Guido Menasci podle stejnojmenného lidového dramatu Giovanniho Vergy.
Osoby a obsazení:
Santuzza Maria Callas
Turiddu Giuseppe di Stefano
Alfio Rolando Panerai
Lola Anna Maria Canali
Mamma Lucia Ebe Ticozzi
Zpívá Coro del Teatro alla Scala, Milano, sbormistr Vittore Veneziani,
Hraje Orchestra del Teatro alla Scala, řídí Tullio Serafin
Digitálně remasterovaná historická nahrávka vydavatelství EMI Classics z roku 1953
Ruggero Leoncavallo: I PAGLIACCI (Komedianti)
Opera o 2 dějstvích a prologu, libreto skladatel
Osoby a obsazení:
Nedda Maria Callas
Canio Giuseppe di Stefano
Tonio Tito Gobbi
Beppe Nicola Monti
Silvio Rolando Panerai
Zpívá Coro del Teatro alla Scala, Milano, sbormistr Vittore Veneziani,
Hraje Orchestra del Teatro alla Scala, řídí Tullio Serafin
Digitálně remasterovaná historická nahrávka vydavatelství EMI Classics z roku 1954
Vysíláme na D-dur v neděli 18. srpna v 16:00
