Spontiniho Vestálka v Paříži

Po téměř 150 letech se na scénu Pařížské opery vrátila v původní francouzské verzi opera Gaspare Spontiniho La Vestale - Vestálka, dílo vzniklé za prvního císařství, věnované Napoleonově manželce císařovně Joséphině. Děj je ztvárněním příběhu Julie, kněžky v chrámu zasvěceném bohyni Vestě. Dívka je rozpolcená mezi svými náboženskými povinnostmi a láskou římskému generálovi Liciniovi. Protože zhasne v chrámu posvátný plamem,  který měla Julie strážit, je odsouzena k smrti . Než je rozsudek vykonán, je na oltář bohyně položen Juliin závoj, který vzplane úderem blesku poté, co se náhle rozpoutá bouře. Zázračný úkaz je považován za odpuštění bohyně Vesty, Julie je osvobozena.

14. listopadu tohoto roku uplynulo 250 let, kdy se v italském historické obci  Maiolati narodil Gaspare Spontini (1774-1851) – zajímavostí je, že městečko poblíž Ancony , které má v současnosti  šest tisíc obyvatel připojilo ke svému názvu v roce 1939 i jméno slavného rodáka  a existuje pod názvem  Maiolati Spontini.  Spontini  byl  současníkem  dnes slavnějších skladatelů - Rossiniho, Mayerbeera i Wagnera – ti všichni ho uznávali a v lecčems se jím nechali ovlivnit. Spontiniho rodiče si představovali pro syna spíše životní dráhu duchovního. Muzikálně mimořádně nadaný hoch ale začal studovat na neapolské konzervatoři, nicméně školu nedokončil. Byl přitahován ruchem  a čilým  uměleckým  životem  Paříže, kam se v roce 1803 přestěhoval a brzy dostal objednávky na první opery – vznikají  La Petite Maison a Milton (1804), Julie ou Le Pot de fleurs (1805). Jako chráněnec císařovny se v roce 1805 stal jejím oficiálním skladatelem, značné náklonnosti se těšil i od císaře Napoleona. Jako tvůrce se věnoval téměř výhradně   opernímu žánru  - napsal více než desítku oper  a jeho největší úspěchy jsou spjaty  právě s jeho pobytem v Paříži,  kde postupně vznikly La Vestale (1807), Milton (1807), Herman Cortés ( také Fernand Cortez – 1809) a Olympie  (1819). Ta nebyla ale příznivě přijata, a tak Spontini, přestože byl dva roky předtím (1817) prohlášen za Francouze,  přesídlil do Berlína. S povděkem přijal  nabídku pruského krále  Friedricha Wilhelma III. , který jej povolal na svůj dvůr, když usiloval o vytvoření  významného evropského kulturního centra. Spontiniho životní etapa spjatá s Berlínem byla také významná - v letech 1820-1841 působil jako královský dvorní hudební ředitel a kapelník, vznikly tam jeho poslední čtyři opery. Měl v kulturním a společenském životě města značný vliv. S královským dvorem pobýval Spontini také v červenci a srpnu 1826 v Mariánských lázních. V jednom z dopisů odeslaných z Mariánských lázní se Spontini velice pochvalně vyjadřuje o hudebních produkcích provozovaných na kolonádě už od roku 1820 skupinou hudebníků, která byla základem pozdějšího lázeňského orchestru.

Mistrovskými díly Spontiniho jsou La Vestale (1807), Fernand Cortez ou La Conquête du Mexique (1809) a Olympie (1819). Jejich hudba má skvělou instrumentaci a velkoryse klenuté vokální linie. Navazuje v obecných rysech  na Gluckovu estetiku hudebního dramatu, oživují ji ale vlivy francouzské revoluční opery - je velkolepější , slavnostnější a dramatičtější a jasně směřuje k typu velké romantické opery.

Vestálka je Spontiniho nejvýznamnější dílo, kterého si skladatel sám sebevědomě velmi cenil. Nicméně v současnosti se objevuje  na scénách  poměrně výjimečně. Důvodem může být i to, že představitelka titulní role musí být vybavena velkým hlasovým potenciálem a schopností  mimořádného dramatického projevu. Takovou představitelkou byla Maria Callas, do jejíhož repertoáru Vestálka patřila.

Libreto opery vytvořil Victor - Joseph Étienne zvaný de Jouy (1764-1846) v jeho základu je příběh, který zpracoval Johann Joachim Winckelmann, německý estetik, jeden za zakladatelů dějin umění a klasické archeologie.

Několik scén z Vestálky bylo 14.února 1807 provedeno v privátním kruhu v Palais des Tuileries pro císařovnu Joséphine. První veřejné provedení  se konalo 15. prosince 1807 v císařské hudební akademii v Paříži, přijetí bylo triumfální a respekt získala Vestálka i v hudebních kruzích – její partituru obdivoval například Hector Berlioz.