Stará hudba s antickými náměty

21. březen 2021

Sobotní pravidelný program věnovaný staríé hudbě v autentické interpretaci bude mít antické téma.  Na D-dur 27. března v 16:00.

Dnešní díl z cyklu věnovaného staré hudbě soustřeďuje několik zajímavých mimohudebních inspirací povětšinou z oblastí antického bájesloví. A stěžejném tématem je láska milenecká i manželská.

První skladba programu pochází z úsvitu hudebních forem, z doby kdy trubadúři, truvéři a minnesengři zpívali o nehynoucí lásce k vyvoleným dámám. Dnes se pídíme po historických faktech, která doufáme sublimovat z textu písní a stíráme tak pel a půvab citu do skladeb vložených. Trubadúr Jaufre Rudel z dávné Akvitánie zpívající occitánštinou evidentně nezpíval ke konkrétní dámě, ale zpíval příběh o nenaplněné vzdálené lásce, což samozřejmě, jako o staletí později milostný román z červené knihovny, oslovovalo široké posluchačské okolí. Střízlivá současnost ovšem rekonstruuje z textu Rudelových písní jeho biografii, ke které se historické prameny téměř nezachovaly, přičemž ty existující jsou mlhavé. Sám Rudel nám ovšem zamotal hlavu tím, že zpívá o skutečné historické postavě, o jejíž kráse mu přinesli zprávy poutníci vracející se přes celé Středozemní moře či po souši přes Balkán ze Svaté země. Básník a hudebník Jaufre mohl směle a bez obav z odhalení fantazírovat.

Tou vyvolenou byla Hodierna z Jeruzaléma, hraběnka z Tripolisu, hlavního města stejnojmenného posledního křižáckého státu na Středním východě. Žila v letech 1110 až 1164 a byla manželkou Raimonda II. Rudelův příběh se udál v době druhé křižácké války a píseň uzavírá scéna, kdy básník po slokách o kráse Hodierny a jeho soužení ke vzdálené lásce a dlouhé strastiplné cestě dorazí do Tripolisu, kde zmírá zmožen útrapami cesty v náručí své vyvolené. Podle tohoto svědectví se usuzuje, že Jaufre Rudel skonal nejspíš v roce 1147 nebo o něco málo později. Křížová výprava skončila nezdarem, francouzský král Ludvík VII. odtáhl z Palestiny v roce 1149 a pověřený propagátor tažení opat Bernard z Clairvaux se omlouval papeži a sváděl neúspěch na přílišnou hříšnost křižáků.

Co se Rudelovy písně týče, jedné ze sedmi dochovaných, stala se součástí světového kulturního dědictví a těžily z ní zejména romantikové. Mezi nimi stvořil svou verzi francouzský dramatik Edmond Rostand, autor nesmrtelného Cyrana z Bergeracu, který Rudela oživil z poetickém dramatu Vzdálená princezna. A Jaufre zaujal i finskou skladatelku Kaiju Saariaho, jejíž opera o Rudelovi a Hodierně řečené Clémence s titulem Láska na dálku měla premiéru na salcburském festivalu v roce 2000.

02929312.jpeg

Další mimohudební příběh se skrývá hned ve druhé skladbě programu. Světskou kantátu Johanna Sebastiana Bacha s názvem Geschwinde, ihr wirbelnden Winde - Rychle, vy vířivé větry je vystavěna jako Der Streit zwischen Phoebus und Pan, tedy Hádka mezi Apollonen, zde Phoebem, a Panem o kvalitách hudebního projevu jednotlivých účastníků sporu. Phoebus, tedy Foibos, v překladu Zářící, plným jménem Foibos Apollon je bohem mnoha věcí, včetně hudby, poezie, umění, věštců, lukostřelby, moru, medicíny, slunce, světla a znalostí. Hudebním atributem Foiba je lyra. Druhý ze soutěžících, bůh lesů, pastvin, stád, pastýřů a lovců, jménem Pan nepatří mezi dvanáct Olympanů a navíc má oproti Zářícímu zjevnou nevýhodu ve své polozvířecí podobě. Pobýval v Arkádii, kde obveseloval přírodu hrou na svou, tedy panovu, flétnu zvanou též syrinx. V umění a v hudbě je Foibos spojován s harmonií, řádem a rozumem a Pan je tedy násobně znevýhodněn neboť jeho hudba je dionýsovsky emotivní. Libreto Bachovy kantáty od Christiana Friedricha Henriciho, činného pod pseudonymem Picander, vypráví o hudební soutěži ve které se utkají Foibos, obhajovaný horským bohem Tmolusem a Pan se svým příznivcem frýgským králem Midasem. Do děje známého z Ovidiových příběhů vsadil Picander ještě boha obchodu Merkura a boha výsměchu Momuse. Ti se také přidají na stranu vítěze Foiba, neboť těm se také více líbí jeho okouzlující strunná melodie než Panovo rustikální kakafonie. Midas protestuje a Tmolus ho potrestá za zjevnou hloupost proměnou boltců v oslí uši. Picander využil také dvě postavy příběhu k propagaci. Apollon a Merkur jsou symboly Lipska, první zastupuje vysoké učení - univerzitu, druhý obchodní veletržní charakter města. Usuzuje se tedy, že kantáta byla možná složena pro lipský podzimní veletrh v roce 1729. Taktéž se soudí, že ji z Zimmermannově kavárně zpívalo a hrálo Collegium Musicum, do jehož vedení se v onom roce Bach dostal.

Mytologie prostupuje také další opus v programu staré hudby Od Claudia k Ludwigovi. Jde o manželskou lásku zapsanou do fragmentu hudby ke hře Alcesta od Georga Friedricha Händela v katalogu jeho skladeb č. 45. Antický příběh manželské lásky královny Alcesty a jejího manžela Adméta byl na operní scéně mnohokrát ztvárněn. V řecké mytologii pomáhá dvojici Diův syn Herkules. Dozví se o věštbě, která praví, že krále Adméta lze zachránit před smrtí zástupnou obětí, kterou přijme Alcesta. Z podsvětí ji zachrání opět Herkules po zápase s postavou Thanata zosobňující smrt. Podle jiné verze ji na svět vrací Persefona, dcera Dia a Démétér, kterou kdysi unesl a pojal za manželku bůh podsvětí Hádés. Alceste byla poprvé uvedena roku 438 před naším letopočtem v tragédii Euripida, dále v básni londýnského středověkého literáta Geoffreye Chaucera, v komedii Moliéra, v operách Lullyho, Glucka a konečně i v roce 1922 v opeře Rutlanda Boughtona.

Na stanici D-dur 27. března v 16:00 v programu Od Claudia k Ludwigovi.

Spustit audio

Více z pořadu