Tarare - Salieriho triumf

V létě roku 1786 se císařský dvorní skladatel Antonio Salieri (1750-1825) vydal na svoji druhou cestu z Vídně do Paříže a v zavazadle s sebou vezl partitury dvou nových oper: Les Horaces, která měla mít premiéru na sklonku roku, a rozpracovanou rozsáhlou pětiaktovou operu Tarare, na níž už přes rok pracoval. Salieri se v Paříži proslavil v roce 1784, kdy byla s mimořádným úspěchem uvedena jeho opera Les Danaides (udržela se na repertoáru  téměř do poloviny 19. století) a skrze niž byl skladatel považován za důstojného nástupce Christopha Willibalda Glucka, na jehož operní reformy navázal.

O dva roky později uvedl Salieri v Paříži operu Les Horaces, která však propadla, přestože šlo o pozoruhodně koncipované dílo. Pravděpodobně v létě 1784, během pařížského pobytu a úspěchu Danaidek, se čtyřiatřicetiletý Salieri seznámil s dvaapadesátiletým francouzským hodinářem, podnikatelem, diplomatem, bonvivánem, hudebníkem, ale především geniálním dramatikem Pierrem Augustinem Caronem de Beaumarchais (1732-1799). V této době měl Beaumarchais za sebou bouřlivou premiéru divadelní hry Bláznivý den aneb Figarova svatba a mj. pravděpodobně také už i dokončené libreto k nové opeře Tarare, pro niž hledal vhodného skladatele. Volba padla na Salieriho, jehož Danaidky, hlásící se ke Gluckovu opernímu odkazu, Beaumarchaise musely přesvědčit o skladatelových kvalitách. Po nečekaném propadnutí opery Les Horaces v prosinci 1786 se Beaumarchais ujal neúspěchem zaskočeného Salieriho a poskytl mu tvůrčí zázemí pro dokončení jejich příští společné opery. Podle Beaumarchaise mělo jít o zcela nově koncipované dílo, které od skladatele vyžadovalo velkou podřízenost vůči zhudebňovanému slovu; hudba se ve svých frázích neměla opakovat, pokud to nevyžadoval text, aby nedocházelo k rozmělňování jeho obsahu a každé slovo tak bylo srozumitelné. Na svoji dobu zcela jistě převratná myšlenka, která vycházela a pokusila se dále rozvinout Gluckovu operní reformu, a na kterou o nějakých 60 let později svým operním gesamtkunstwerkem navázal, a lze říci, že ji i završil, německý skladatel Richard Wagner.

Salieri na opeře Tarare pracoval bezmála dva roky (libreto od Beaumarchaise dostal v létě 1784), neboť průběžně byl zaměstnán svými povinnostmi u vídeňského císařského dvora. Beaumarchais si Salieriho hudby k Tarare velice cenil, protože skladatel dokázal naplnit jak jeho představu, tak současně vytvořit skvělou divadelní hudbu, která jde ruku v ruce s děním na jevišti a je posluchačsky přitažlivá. Řečeno Beaumarchaisovými slovy: „Nejvyšší chybou našich velkých oper je příliš mnoho hudby“ – „Salieri je rozený básník a přitom také hudebník…kvůli mně se dokázal vzdát množství hudebně krásného, co by operu rozzářilo, věděl však, že by scéna byla rozvláčná a děj ospalý; avšak syté barvy, živý a hrdý výraz díla jej za tuto oběť odškodní…“ Tarare je důsledně prokomponovanou operou na způsob jednoho velkého, rozmanitě koncipovaného a instrumentačně barevného recitativu s ariósními, ansámblovými, sborovými a baletními vstupy.

Děj opery Tarare (jde o jméno hlavní postavy) je sice zasazen do exotického prostředí ostrova Ormusu, ale šlo, jak to v tehdejších operách bývalo zvykem, o společensky kritické zrcadlo vytvořené pomocí exotiky. Německý historik a muzikolog Volkmar Braubehrens v knize Salieri-Hudebník v Mozartově stínu charakterizuje Beaumarchaisovu a Salieriho operu Tarare slovy: „Nebyl to námět z mytologie ani historie. Beaumarchais napsal dílo jako návod k vládnutí. Král, jehož jedinou panovnickou výbavou jsou libovůle, nelidskost a zneužívání moci, jenž se nezalekne žádného zločinu, ať už je to vražda, barbarské násilí nebo zneužití náboženství, se nezastaví před ničím, ani před smrtí vlastní rukou.

Vůči němu stojí Tarare jako odvážný voják, něžně milující, mravopočestně žijící,  rozhodnutý hájit čest a zákony až za hranice možností, neusiluje však o to, aby své zásady prosadil, neboť by se pak musel vzepřít králi, ať už je jeho vláda sebehorší. A konečně lid, jehož poslušnost je bezmezná a rozhoduje se, až když je postaven před zásadní volbu.“ Po dějově spletitých peripetiích a jejich rozuzlení je opera zakončena apoteózou alegorických postav Přírody a Ducha ohně: „Smrtelníku, ať jsi kdokoli, princ, kněz, voják – člověk! Tvá velikost je na zemi, nevyrůstá z tvého stavu, nýbrž z tvého charakteru.“

Premiéra opery Tarare se uskutečnila 8. června 1787 v divadle Académie royale de musique de Paris a dílo bylo jedním z největších kasovních úspěchů pařížské opery. Na repertoáru se udrželo až do roku 1826 a bylo uváděno jak v dobách revoluce, tak následně i restaurace. Mimo Paříž byl Tarare uveden např. v Lutychu, Kodani a Petěrburgu (1789), v Hannoveru (1805), v Haagu (1805), v Braunschweigu (1806) či v Bruselu (1821).

Ve Vídni zazněl Tarare ve zcela zásadně přepracované podobě pod názvem Axur, ré d´Ormus (8. ledna 1788) na italské libreto Lorenza da Ponte, k němuž Salieri, s výjimkou několika hudebních čísel, vytvořil úplně novou hudbu (dodejme, že opera Axur, ré d´Ormus bude ve vysílání ČRo D-dur rovněž uvedena).

Nahrávka opery Tarare Antonia Salieriho, která zazní ve vysílání Českého rozhlasu D-dur, vznikla na podzim 2018 v Paříži v nastudování renomovaného interpreta historicky poučené hudby Christopha Rousseta s předními evropskými sólisty a soubory Les Chantres du Centre de musique baroque de Versailles a Les Talens Lyriques.