Václav Věžník: „U divadla jsem byl šťastný člověk“
Třetí lednový víkend strávíme v Brně. Naším hostitelem bude tentokrát operní režisér a pedagog Václav Věžník, s nímž při poslechu hudby společně zavzpomínáme na zlatou éru brněnské opery. Na stanici D-dur vysíláme v sobotu a neděli od 8.00 – 12.00 hod.
„U divadla jsem byl šťastný člověk. Snad to je největší zásluha té hudby, snad to je největší zásluha toho, že už v mládí jsem cítil lásku k opeře, ale na druhé straně nesmím zapomenout, že to bylo proto, že jsem potkával opravdu krásné a vynikající lidi.“
Václav Věžník patří mezi nejvýznamnější osobnosti české operní režie. Lásku k divadlu získával už od dětství. Jako jednoroční chlapec dostal od dědečka loutkové divadlo a to ho provázelo nejen celým dětstvím, ale i dospíváním. Už tehdy si osvojoval, jak se s loutkami pracuje, představivosti, jež je na divadle nesmírně důležitá. Loutkové divadlo se tak pro Václava Věžníka stalo základem jeho budoucí kariéry. Velmi zásadní vliv pro toto umělecké dospívání měl pro Věžníka jeho strýc, operní pěvec Leon Slavík, s nímž se později potkali i na divadle.
Po středoškolských studiích měl Václav Věžník o svém budoucím povolání jasno. Rozhodl se studovat operní režii. Ještě před tím byl ale jeden rok posluchačem brněnské filozofické fakulty, kde získal zásadní teoretické znalosti z oblasti hudby i divadla. Zde byli jeho učiteli například Bohumír Štědroň nebo Ferdinand Stiebitz. Po tomto ročním studiu úspěšně vykonal přijímací zkoušky na nově otevřený obor operní režie na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Studium operní režie otevřelo Věžníkovi cestu do velkého uměleckého světa. Jeho učiteli byli například operní pěvec a režisér Josef Muclinger a janáčkovský režisér, který s Leošem Janáčkem osobně spolupracoval a premiéroval několik jeho oper - Otakar Zítek.
Otakar Zítek se o své studenty velmi dobře staral a už v průběhu studia mapoval, jaké divadlo by bylo pro jeho žáky nejvhodnější. Václavu Věžníkovi nabídl angažmá v olomouckém divadle, přičemž si jeho kvality vyzkoušel při asistenci inscenace Smetanovy Čertovy stěny. Při jedné ze zkoušek ho nechal nečekaně vystavět samostatně jednu z árií. A Věžník touto zkouškou prošel se ctí a velkou pochvalou.
Přestože měl Václav Věžník díky svému skvělému entrée v olomouckém divadle otevřenou cestu pro samostatné režie, nakonec se rozhodl přijmout nejisté angažmá asistenta režie ve Státním divadle v Brně. Tehdy se velmi obával ztráty přízně svého učitele Otakara Zítka. Ovšem opak se stal pravdou. Po první samostatné Věžníkově režii Donizettiho opery Don Pasquale Otakar Zítek svému studentu řekl následující lichotivé hodnocení: „Budeš-li to tak dělat celý život, tak to bude dobrý …“.
A dobré to opravdu bylo. Věžníkův Don Pasquale byl divácky velmi úspěšný a skvělé hodnocení získal také od tehdejší odborné veřejnosti. Úspěšné byly i následující inscenace, které nakonec Věžníka vynesly na post samostatného režiséra.
Na podzim roku 1958 mu byla dokonce svěřena režie světové premiéry scénického provedení Janáčkovy opery Osud, uváděné v rámci mezinárodního janáčkovského festivalu. Inscenaci tehdy dirigoval František Jílek, dramaturgem byl Václav Nosek a scénografem Josef Adolf Šálek. Brněnská inscenace byla výjimečná skladbou jednotlivých obrazů a filmovým pojetím. Jednalo se o výborný nápad z hlediska scénického upoutání pozornosti. Premiéra brněnského Osudu měla velký ohlas i v zahraničí. O den později uvedlo premiérově Osud také divadlo ve Stuttgartu, ovšem brněnská inscenace byla podle pamětníků mnohem lepší.
Po světové premiéře Osudu Václav Věžník nastudoval další úspěšné inscenace. Například Verdiho Maškarní ples, Martinů Veselohru na mostě, Mozartovu opera Così fan tutte nebo Pucciniho Toscu a další.
V roce 1965 byla v Brně slavnostně otevřena nejmodernější operní scéna v celém Československu – Janáčkovo divadlo. V té době začala další etapa brněnského operního souboru. Ne vždy byla situace pro Václav Věžníka, jako nestraníka, jednoduchá. Nakonec ale jeho neochvějná píle a talent zvítězil a Věžník se stal zásadní osobností brněnské scény. Velmi rychle navíc pochopil technické i prostorové možnosti nové budovy divadla, obrovského a hlubokého jeviště, které ve svých inscenacích dokázal brilantně a vkusně využít.
Václav Věžník během své kariéry nastudoval téměř dvě stě operních děl českých i světových autorů. Nejzásadnějším autorem pro něj byl Leoš Janáček, jehož tvorbu prostřednictvím svých inscenací představoval světu. Dlouhá léta působil jako hostující režisér v divadle v německém Braunschweigu i v jiných evropských operních domech.
I přes výjimečné zahraniční úspěchy zůstal Václav Věžník v Brně, neboť zdejší Janáčkovu operu prostě miloval. Měl zde štěstí na umělce i přátelé. Své vzpomínky a lásku k divadlu vtiskl proto Václav Věžník do své knihy Můj život s operou. Je autorem také vícedílné publikace Zpívali v Brně, v níž připomněl domácí a zahraniční sólisty.
Václav Věžník zůstal režisérské profesi věrný celý svůj život. Talentem a entuziasmem hýří dodnes. Poslední inscenaci vytvořil před dvěma roky, ve svých devadesáti letech, a byla to opět Donizettiho opera Don Pasquale. Podle Věžníkových slov tak „Donizettiho operou začal a Donizettiho operou skončil.“ Ale kdo ví, třeba ještě ne.
Návštěva u Václava Věžníka přináší posluchačům příležitost k nahlédnutí do časů zlaté éry brněnské opery. Věžníkovy vzpomínky na umělce dřívější doby navíc umocňují hudební ukázky. Vyprávění přináší radost i nostalgii a zároveň naději v lepší budoucnost, protože hudba, podle slov hostitele, totiž léčí.
V pořadu zazní například ukázky z oper Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Gaetana Donizettiho nebo Giuseppe Verdiho a nebude chybět ani hudba symfonická. A to vše v podání skutečných mistrů svého oboru. To už se ale nechme překvapit.
