Velikonoce na D-dur

27. březen 2018

Na velikonoční víkend nechystá stanice D-dur žádnou návštěvu, ale připravili jsme klasický D-durový program s velikonočním zaměřením. Během tří dnů zazní skvosty klasické hudby v nichž se propojuje hudební invence a um s duchovním  obsahem.

Na Velký pátek 30. března 2018 připravila stanice Český rozhlas D-dur zvláštní velikonočně laděné vysílání. Od 12:00 do půlnoci bude průběžně znít hudba skladatelů 17. - 20. století, která je spojena s mysteriem Velikonoc. Spojnicí, „zlatou nití“ vysílání bude uvedení Velkopátečního cyklu Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži od Josepha Haydna, který postupně zazní ve všech třech skladatelových verzích: orchestrální, komorní a oratorní. Dále např. zazní Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské, kantáta Sedm slov Krista na kříži od Césara Francka, výběr altových árií z Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha, ale také třeba původní verze kantáty (s klavírním doprovodem) Stabat Mater Antonína Dvořáka, Žalm Miserere Gregoria Allegriho nebo Čtvrtá symfonie c moll „Veliká noc“ Josefa Bohuslava Foerstera ad.

03252140.jpeg

 

Beethovenův Velikonoční prolog

Oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské vzniklo v neuvěřitelně krátké době, ve dvou letních týdnech roku 1801. Alespoň tak to později tvrdil sám skladatel. Ačkoliv Beethoven byl znám svým neúnavným tvůrčím hledačstvím ideální hudební podoby svých skladeb, což si někdy vyžádalo i velmi dlouhou dobu, v některých případech, jak to u géniů bývá při mimořádném tvůrčím zaujetí, dokázal doslova vychrlit hotovou partituru za několik týdnů. To byl případ i zmíněného oratoria. Otázka víry, náboženství, byla pro Beethovena velice osobní, možná až důvěrnou záležitostí, která jej provázela po celý život s různými proměnami, kterou ale nestavěl do popředí své tvorby. Ono vědomí či podvědomí o existenciální sounáležitosti mezi Člověkem a Bohem přitom prochází téměř celou jeho tvorbou. 

Oratorium Kristus na hoře Olivetské je jedním z oněch děl, které zpracovává vážné, dramatické, ale současně i silně meditativní náboženské, duchovní téma: poslední Kristovy chvíle těsně před jeho zatčením. Beethoven k tomuto svému dílu  o deset let později poznamenal v dopise lipskému nakladateli Breitkopfovi, že oratorium psal v neklidné době naplněné rušivými událostmi a skličujícími životními okamžiky, kdy jeho bratr trpěl vážnou chorobou. A připojil zajímavý dovětek, že nyní v roce 1811 by podobné dílo napsal úplně jinak… Text k oratoriu napsal příležitostný libretista a redaktor listu Wiener Zeitung Franz Xaver Huber. Děj čerpá z 22. kapitoly Evangelia sv. Lukáše, kdy Kristus odejde rozjímat na Olivovou horu. Jeho průvodci v Huberově zpracování jsou anděl Seraf, sbor andělů a učedník Petr, s nimiž Kristus rozjímá až do svého zatčení. Touto scénou Beethovenovo oratorium také končí. Dodnes se mezi muzikology diskutuje otázka, jde-li o uzavřené dílo, jakýsi hudebně-dramatický velikonoční prolog, anebo o fragment (první část?) velkého velikonočního oratoria.

Haydnova Velikonoční symfonie

Haydnova Šestadvacátá symfonie d moll je pozoruhodným dílem hned ze dvou důvodů: jde o první symfonii, kterou mladý pětadvacetiletý kapelník knížete Esterházyho, zkomponoval v mollové tónině, naznačující tak, že jde o vážně laděné dílo; druhou zajímavostí je název, přídomek symfonie: Lamentatione (lamentace; nářek). Nejstarší zachovalý hudební pramen k tomuto dílu je dokonce nadepsán „Passio et Lamentatio“ Symfonii Haydn zkomponoval v rozmezí let 1768-71 tedy v období, kdy se zejména v hudbě německo-rakouské provenience začalo objevovat preromantické hnutí nazývané Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Byla to reakce na šablonovitě či pouze racionálně se vyvíjející dosavadní raně klasicistní styl, a kdy se někteří skladatelé naopak nechali ve svých dílech inspirovat rozjitřenou citovostí, afekty anebo se snažili hudbou vyjádřit nějaký mimohudební program. To je případ i Haydnovy Symfonie č. 26 d moll „Lamentace“, jejíž hudební obsah první a druhé věty je spjat s velikonoční tematikou (podobné hudební dramatizace měly v rakouském prostředí velkou tradici). V 1. větě Symfonie je použitý výrazný široce melodicky klenutý úryvek, který koresponduje s liturgickým zpěvem: „Passio Domini nostri Jesu Christi secundum Marcum. In illo tempore - Utrpení našeho Pána Ježíše Krista podle evangelia sv. Marka. Za onoho času“ (tzn. velikonočních svátků). Ve 2. větě skladatel zpracovává na způsob chorálu (na způsob cantu firmu – stálého zpěvu, který je ostatními hlasy doprovázen) citaci z lamentací zpívaných v kostele na Zelený čtvrtek; odtud pak i přídomek celého díla. Závěrečná část Symfonie, menuet, neobsahuje žádnou hudební citaci, ale svojí hudební závažností, kontrastem mezi smutkem a radostí, důstojně uzavírá celé vyznění díla.

Allegriho Miserere

Zhudebnění 51. žalmu „Miserere mei, Deus“ (Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje) italského kněze, skladatele a chrámového zpěváka Gregoria Allegriho (1582 – 1652) vzniklo pravděpodobně ve 30. letech 17. století, v době pontifikátu Urbana VIII., a bylo určeno přímo pro římskou Sixtinskou kapli, která vynikala mimořádně kvalitními akustickými vlastnostmi a vynikajícím chrámovým sborem. Toho skladatel využil při kompozici a vytvořil Miserere jako dvojsborové dílo. Allegriho Miserere se na dlouhou dobu stalo výlučným majetkem Sixtinské kaple, kde bylo každoročně prováděno o Velikonocích při bohoslužbách na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Bylo přísně zakázáno pořizovat jakékoliv kopie tohoto díla a bylo zpíváno výhradně zpaměti ještě v 19. století. Prvním, kdo toto pravidlo „porušil“ byl 14tiletý Wolfgang Amadeus Mozart, který v době své návštěvy Říma během své koncertní cesty se svým otcem po Itálii v roce 1770, vyslechl v Sixtinské kapli provedení Allegriho Miserere a po té je zpaměti zapsal do not. To způsobilo mezi církevními autoritami rozruch, ale když shledali, že Mozart skutečně zapsal dílo po jednom poslechu a zpaměti, bylo konstatováno, že jde o dar Boží a nadaný mladíček ze Salcburku nebyl za svůj čin „hnán k odpovědnosti“…

Žalm 51 se nachází ve Druhé knize žalmů a je to jeden z žalmů, které jsou v křesťanské tradici vnímány jako tzv. kající žalmy. Lze jej charakterizovat jako osobní vyznání hříchů, vroucí modlitba za odpuštění. Upřímná lítost, pokora a důvěra v Hospodinovo milosrdenství, které je vyjádřeno velmi živě a bezprostředně, učinily z tohoto Allegriho zhudebnění, ač pěvecky velmi náročného, jeden z nejoblíbenějších kajících žalmů.

 

 

Haydnův Velkopáteční cyklus ve třech podobách

„Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži“

Orchestrální verze

V roce 1785 přijal Joseph Haydn, třiapadesátiletý skladatel a kapelník knížete Esterházyho, v té době již evropsky proslulý autor orchestrálních a komorních skladeb, objednávku ze španělského Cadizu k vytvoření hudby pro tamní katedrálu k Velkopátečnímu liturgickému obřadu. List obsahoval podrobné popsání obřadu, který měla Haydnova hudba dodržet: „…Po úvodní předehře přednese celebrující biskup první ze sedmi Kristových slov, po nichž bude následovat krátké kázání. Až opustí kazatelnu a poklekne před oltářem s ukřižovaným Kristem, může zaznít první adagio, trvající však maximálně do deseti minut. Po té biskup pronese druhé se sedmi Kristových slov, opět následuje kázání a pokleknutí kněze před oltářem a následuje další hudební část. Tak to bude probíhat po celou bohoslužbu. Závěrečný hudební oddíl má znázorňovat Zemětřesní, které následovalo bezprostředně po Kristově smrti na kříži. Po celou bohoslužbu budou zdi, okna a pilíře katedrály potaženy černým suknem a prostora bude tlumeně osvětlena…“ Haydn na objednávce pracoval v letech 1786 – 87 a vytvořil naprosto unikátní cyklus Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži, sedm orchestrálních sonát (sedm adagií) s předehrou  a dohrou (jediná část v rychlém tempu) pro smyčcový orchestr a dechové nástroje. Jednotlivé části (Sonáty) mají v záhlaví názvy podle posledních slov ukřižovaného Krista, tak jak je později v evangeliích zaznamenali svatí Lukáš, Jan, Marek a Matouš.  

 

Kvartetní verze

V roce 1787, kdy Haydn Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži dokončil, byl cyklus rovněž vydán tiskem nakladatelským domem Artaria ve Vídni, a to jak v originální orchestrální verzi, tak i ve skladatelově úpravě pro smyčcové kvarteto. Nepřekvapí, že se toto jedinečné Haydnovo dílo obratem rozlétlo téměř do všech koutů tehdejší hudbymilovné Evropy a záhy následovala další vydání a později i další různé neautorské instrumentální úpravy (např. pro sólový klavír aj.). Kvartetní verze Sedmi posledních slov má svoji hodnotu v tom, že pochází od samotného autora a umožňuje tak jedinečné srovnání obou verzí. Lze totiž sledovat, jak Haydn přetavil hudbu počítající se sytým a barevným orchestrálním zvukem do velice subtilní zvukově verze pro čtyři sólové smyčcové nástroje. Úkol, který v rukou méně zkušeného či rutinního skladatele, kteří tehdy běžně pořizovali velké množství podobných provozovacích transkripcí (především pro potřeby nakladatelů šířit díla), by nemusel dopadnout dobře anebo pouze ve vyhovujícím měřítku tehdejší běžné provozovací potřeby. Haydn ve své vlastní kvartetní transkripci Sedmi slov zúročil své letité zkušenosti v komponování smyčcových kvartetů, kterých v té době měl už kolem šedesáti, a vytvořil ze stejné hudby zcela nové a rovnocenné dílo.

Oratorní verze

V roce 1794 se Joseph Haydn na zpáteční cestě z druhého londýnského koncertního turné zastavil v Passau, kde v místním chrámu vyslechl ke svému překvapení vokální verzi svých Sedmi slov. Autorem této úpravy byl místní regenschori Joseph Frieberth, který mezi jednotlivé části Haydnovy hudby vložil ve formě recitativů výňatky z básně Ježíšova smrt od německého básníka a filosofa Karla Wilhelma Ramlera. Haydna tato verze natolik zaujala, že po návratu do Vídně začal ihned pracovat na vokální podobě Sedmi slov. Protože však Ramlerovy verše, které Frieberth ve své úpravě použil, nebyly příliš kvalitní, požádal Haydn svého přítele, prefekta vídeňské dvorní knihovny a velkého milovníka hudby a literatury (a také autora německých textů k Haydnovým pozdějším oratoriím Stvoření a Roční doby), barona Gottfrieda van Swietena, o celkovou korekci německého textu, včetně překladu latinských incipitů výroků Ukřižovaného. Oratorní verzi Sedmi posledních slov pro čtyři sólisty, smíšený sbor a orchestr Haydn dokončil na přelomu let 1795-96. Oproti původní o devět let starší instrumentální verzi (sedm sonát s předehrou a dohrou) rozdělil Haydn oratorium na dva díly, z nichž každý má svoji instrumentální introdukci. Původní latinské názvy jednotlivých částí jsou vždy přednášeny sborem a cappella jako tématický úvod, po němž pak následují ke každé části obsahově souvztažné verše. Závěrečná část Zemětřesení (velice efektní stretta) má ve vokálně-instrumentální verzi obzvláště silné dramatické, až preromantické vyznění. Datum prvního provedení Haydnova oratoria Sedm posledních slov není přesně známo, ale existuje domněnka, že prvně bylo uvedeno už o Velikonocích roku 1796 v Eisenstadtu a poté následovalo provedení ve Vídni. Ve své době byla oratorní verze Sedmi slov velmi populární, dokonce předčila v oblíbenosti původní čistě instrumentální verzi. V roce 1801 vydal tiskem Haydnovo oratorium nakladatelský dům Breitkopf & Härtel v Lipsku, což přispělo k ještě většímu šíření a provozování díla.       

Joseph Haydn: Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži.

Předehra, Sedm sonát a Dohra pro orchestr, Hob. XX/1:A

Předehra, Sedm sonát a Dohra pro smyčcový kvartet, Hob. III: 50-56

Oratorium o 2 dílech pro sóla, sbor a orchestr, Hob. XX:2*)

 PRVNÍ DÍL*) 

Introdukce. Maestoso ed Adagio

 

Sonáta I. / Č. 1*) Largo

„Pater, dimitte illis, quia nesciunt, quid faciunt“ (Lukáš 23, 34)

„Vater, vergib ihnen, denn si wissen nicht, was sie tun“*)

(„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“)

 

Sonáta II. / Č. 2*) Grave e Cantabile

„Hodie mecum eris in Paradiso“ (Lukáš 23, 43)

„Fürwahr, ich sagés dir: Heute wirst du bei mir im Paradiese sein“*)

(„Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“)

 

Sonáta III. / Č. 3*) Grave

„Mulier, ecce filius tuus“ (Jan 19, 26)

„Frau, hier siehe deinen Sohn, und du, siehe deine Mutter!“*)

(„Ženo, aj, syn tvůj“)

 

Sonáta IV. / Č. 4*) Largo

„Deus meus, Deus meus, utquid dereliquisti me?“ (Marek 15, 34 / Matouš 27, 46)

„Mein Gott! Mein Gott! Warum hast du mich verlassen?“*)

(„Bože můj, Bože můj, pročs mne opustil?“)

 

DRUHÝ DÍL*)

Introdukce. Largo e Cantabile*)

 

Sonáta V. / Č. 5*) Adagio

„Sitio“ (Jan 19, 28)

„Jesus rufet: Ach! Mich dürstet!“*)

(„Žízním.“)

 

Sonáta VI. / Č. 6*) Lento

„Consummatum est“ (Jan 19, 30)

„Es ist vollbracht“*)

(„Dokonánoť jest.“)

 

Sonáta VII. / Č. 7*) Largo

„In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum“ (Lukáš 23, 46)

„Vater, in deine Hände empfehle ich meinem Geist“*)

(„Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“)

 

Zemětřesení. Presto e con tutta forza

autor: Libor Dřevikovský
Spustit audio