Antonio Salieri - Les Horaces. Drama, které neuspělo.

Antonio Salieri - autor Joseph Willibrord Mahler

V pravidelném čase vyhrazeném na D-dur opeře, tedy v neděli v 16:00, vysíláme klasicistně umírněné antické drama Antonia Salieriho. 3. března v 16:00

Když v létě roku 1786 odjížděl císařský dvorní skladatel Antonio Salieri z Vídně do Paříže, vezl si s sebou v cestovním zavazadle partituru nové opery, která na podzim měla mít v městě na Seinou premiéru. Přede dvěma roky tam zažil velkolepý úspěch své opery Les Danaides, kterou zkomponoval poté, co Christoph Willibald Gluck objednávku na nové dílo pro Paříž ze zdravotních důvodů odřekl a doporučil svého mladšího kolegu Antonia Salieriho. Les Danaides (Danaidky), podle Aischylovy tragédie, se staly v uplynulém období doslova kasovním trhákem pařížské Opery (resp. Académie Royale de Musique) a před sebou měly ještě bezmála dalších třicet let slávy. Salieriho druhá opera pro Paříž, Les Horaces (Horatiové), námětově vycházela z historie starověkého  Říma, z Dějin Tita Livia, z kapitol líčících znesváření dvou městských států, Říma a Alby Longy (město se rozkládalo asi 25 km jihovýchodně od Říma na pobřeží Albanského jezera; přibližně v místech současného moderního města Castel Gandolfo, letního sídla papeže), a jejich boj o nadvládu jedněch nad druhými. Řím je zastoupen rodem bratří Horatiů, Alba Longa rodem bratří Curiatiů. Libretista Salieriho opery Nicolas-François Guillard, mj. autor Iphigénie en Tauride, zhudebněné Gluckem, však vyšel z jiného zpracování, a sice z dramatu Horace (z r. 1640) Pierra Corneilla, které se v 18. století těšilo velké oblibě. Děj Corneillovy pětiaktové tragédie Guillard rozvrhl a volně zpracoval do podoby tříaktové opery se dvěma intermezzy.

Podzimní zkoušky na Les Horaces probíhaly bez zjevných problémů, Salieriho hudba se účinkujícím i orchestru líbila a tak byl všeobecně očekáván úspěch. Samotné premiéře předcházela dvě provedení na královském dvoře: na začátku listopadu ve Fontainebleau a zkraje prosince ve Versailles. Obě provedení však byla přijata dost chladně a na popud královny Marie Antoinetty se dokonce na poslední chvíli uvažovalo i o změně programu.

Sedmého prosince 1786 bylo dílo uvedeno v Académie Royale de Musique. Publikum ho přijalo zcela negativně a podle Salieriho pozdějších vzpomínek, z nichž vycházel jeho první životopisec Ignaz Franz von Mosel, „skončila opera nejen bez aplausu, nýbrž jednoznačnými projevy nelibosti“. Pro druhé představení byly některé části, zejména dějové, narychlo upraveny, po třetím představení byla opera stažena. Neúspěch opery se přičítal jak Guillardově adaptaci Corneillovy předlohy (konflikt mezi láskou a povinností ke státu, sestrovražda ad.), tak i Salieriho hudbě, která dostatečně dramaticky nepodpořila či nedopověděla dějové situace atp. Takto bezprostředně po premiéře to viděly pařížské kritiky otištěné v Journal de Paris a Mercure de France. Po předchozích úspěšných Danaidkách byl propadák s Les Horaces pro Salieriho velkým zklamáním, ale rozhodně se nevzdával. Město nad Seinou si opětovně získal už v létě příštího roku, v červnu 1787, novou výpravnou operou Tarare, k níž libreto napsal velký dramatik Beaumarchais…

Antonio Salieri

Salieriho opera Les Horaces (podobně jako Danaidky) vznikla v éře vlády krále Ludvíka XVI., v době, v níž se antické, historické náměty obecně těšily velké oblibě, a ve Francii zvláště, kde ostatně ještě dlouho přetrvávaly i po pádu monarchie a násilně nastolená republika je „šikovně adoptovala a adaptovala k obrazu svému“. Za velký vzor antických hudebních dramat byl právem považován Christoph Willibald Gluck, který svým hudebním pojetím dokázal „dávné příběhy“ s jejich protagonisty oživit strhující dramatickou hudbou a posunout vývoj evropské opery o velký krok kupředu. Pro všechny jeho následovníky pak bylo velmi těžké vyrovnat se se silou Gluckova génia a pokusit se uspět na stejném poli. Ve Francii tradice velkých hudebních dramat (oper) na antické náměty sahá do 17. století, k Jeanu-Baptistovi Lullymu, jehož díla byla dlouho brána za vzor. Gluck ve svých pařížských operách, v nichž se prolíná pozdně barokní  a raně klasicistní hudební styl, v jistém smyslu na Lullyho navázal, ale dřívější dramatická operní barokní gesta, afekty či někdy statické, byť efektní pózy, obohatil o hudební vyjádření skutečných emocí - nikoliv gest - ale skutečných prožitků postav jednotlivých dramat. Antonio Salieri náležel už ke generaci operních skladatelů nového hudebního směru, klasicismu, který upřednostňoval racionální přístup, věcnost, umírněnost, vyváženost hudebních a dramatických složek. To se do jisté míry už promítlo jak v úspěšných Danaidkách, tak ještě víc pak v Les Horaces, které v roce 1786 však propadly a na 230 let pak zmizely v prachu archívu. Novodobé provedení Salieriho opery Les Horaces se událo ve Vídni 18. října 2016, v Theatre an der Wien, v koncertní verzi a v nastudování Christopha Rousseta, sólistů a členů ansámblu Les Talens Lyriques. O tři dny dříve vznikl i zvukový záznam opery z představení v Opéra Royal du Château de Versailles, vydaný na kompaktních discích. Mimochodem: internetový portál IMSLP (Free score) nabízí k volnému stažení kompletní revidovanou a graficky zpracovanou partituru opery Les Horaces.

Očekávat od Les Horaces velké konfliktní operní drama à la Gluck by bylo zřejmě chybou. Hudební stručnost v ariósních částech je na svoji dobu jistě zajímavá a v určitém smyslu může působit „až moderně“; v orchestrálním doprovodu vokálních partií pak upoutá časté využívání sólových dřevěných dechových nástrojů. K hudebně velmi efektním číslům opery zcela jistě patří velké ansámblové, sborové scény, z nichž je patrné, jak zkušeným divadelníkem Antonio Salieri ve skutečnosti byl.

Antonio Salieri: LES HORACES

Tragédie lyrique o 3 dějstvích a 2 intermezzech

Libreto Nicolas-François Guillard podle tragédie Horace od Pierra Corneille

 

Osoby a obsazení:

Camilla, dcera starého Horatia                                         Judith van Wanroij

Curiatius, její snoubenec                                                Cyrille Dubois

Mladý Horatius, Camilliin bratr                                         Julien Dran

Starý Horatius, jeho otec                                              Jean-Sébastien Bou

Věštec z města Alba Longa / Valère, Říman                       Philippe-Nicolas Martin

Velekněz                                                                    Andrew Foster-Williams

Žena z Camilliny družiny                                                Eugénie Lefebvre

Les Chantres du Centre de musique baroque de Versailles, sbormistr Olivier Schneebeli,

Les Talents Lyriques, řídí Christophe Rousset