Axur, ré d´Ormus

V červnu 1787 měla v Paříži velmi úspěšnou premiéru opera Tarare, společné dílo Antonia Salieriho (1750-1825) a Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais (1732-1799), které mělo u publika mimořádný ohlas, a které také vzbudilo velký zájem ve skladatelově domovském městě, ve Vídni. Zájem přicházel přímo od císařského dvora, neboť hudbymilovný Josef II. měl jako většina Habsburků zálibu v opeře a její provozování velmi podporoval. Císařův zájem o Salieriho Tarara byl však nejenom hudební, ale i politický: děj opery předváděl kam až může vést svévole a zkaženost panovníka, kladla otázku legitimity vlády a její zneužití. Tedy něco, co velmi konvertovalo s reformními snahami Josefa II., které se mj. významně dotýkaly také aristokracie. Podnět k překladu francouzského libreta Tarara tak vzešel od samotného císaře a byl jím pověřen dvorní básník Lorenzo da Ponte (1749-1838).

Logo|foto:Český rozhlas

Na sklonku léta 1787, dva měsíce po pařížské premiéře, se Antonio Salieri a Lorenzo da Ponte pustili do úprav Tarara. Záhy se však objevily vážné překážky. Ukázalo se, že překlad originálního Beaumarchaisova textu do italštiny nelze podložit pod původní hudbu, která vycházela z melodiky a deklamačního stylu francouzské opery. Po několika marných pokusech dospěli oba umělci k rozhodnutí operu zcela přetvořit jak po stránce textové, tak i hudební. Da Ponte z Tarara převzal kostru děje, včetně jeho zasazení do Ormsu, a napsal zcela nové libreto vyhovující stylu italské opery. Zůstalo původní rozvržení do pěti dějství, byl však vypuštěn prolog, změnila se jména protagonistů, velký balet se sborem ve čtvrtém dějství (ve velké slavnosti u krále) byl nahrazen intermezzem s postavami z commedie dell´arte (harlekynádou v benátském dialektu, oscilující mezi tragikou a komikou) a opera dostala nový název: Axur, ré d´Ormus. Nová byla i hudba. Z původní partitury Tarara převzal Salieri do Axura jen předehru a několik zpěvních čísel, ale jinak k opeře zkomponoval zcela původní hudbu v italském operním stylu. Jakým tempem Salieri a Da Ponte pracovali dokládá skutečnost, že tak velké a náročné přepracování francouzského Tarara na italského Axura vzniklo během podzimu a zimy1787, jen půlroku po úspěšné pařížské premiéře.

Císař Josef II., co by iniciátor úpravy Tarara se pochopitelně zajímal o průběh a výsledek Da Ponteho a Salieriho práce. Traduje se anekdota, že když císař při jednom z obvyklých odpoledních koncertů chtěl slyšet co je už z opery hotovo, dostal k dispozici originální partituru Tarara, ale zpěváci měli už party z nové verze, z Axura. Po téměř dvou hodinách porovnávání partů a zcela marné snahy něco shodného najít s partiturou, Josef II. zvolal se smíchem: „To je k zbláznění! Co to pro všecko na světě ti dva provedli? Jděte k Salierimu a vyprávějte mu tu pěknou komedii, co jsme tady hráli…“ Když pak skladatel o několik dní později císaři vysvětloval důvody, které vedly k zásadnímu přepracování Tarara, císař s nimi souhlasil. A když pak Axura prvně slyšel byl velmi spokojen a Salierimu udělil velkou odměnu.

OD ÚSPĚCHU PŘES ZAPOMNĚNÍ K NOVÉMU OBJEVENÍ

Vídeňská premiéra Salieriho opery Axur, ré d´Ormus se udála 8. ledna 1788 ve Dvorním divadle, v tzv. „starém Burgtheateru“, a byla současně i slavnostním představením pořádaném při příležitosti oslav sňatku císařova synovce arcivévody Františka (pozdějšího císaře Františka II.) s princeznou Elisabethou Wilhelminou Württemberskou. Opera měla mimořádný úspěch; v následujících čtyřech týdnech byla uvedena sedmkrát a do konce roku měla na svém kontě 27 představení. Axur se stal jedním nejčastěji uváděným kusem Dvorního divadla a do roku 1805 dosáhl na této scéně rovné stovky představení. Obliba této Salieriho opery se neomezila pouze na Vídeň. Na přelomu roku 1788-89 byla uvedena (jak v italském originále, tak i v různých překladech) v Praze, Prešpurku (nynější Bratislavě), Lipsku, Drážďanech a v následujících letech 1789-1836 v Pešti, Varšavě, Frankfurtě, Lisabonu, Miláně, Paříži, Londýně, Moskvě, v mnoha dalších německých divadlech a v roce 1814 v jihoamerickém Rio de Janeiru. Pravděpodobně poslední představení Salieriho Axura se konalo v roce 1863 ve Stuttgartu. Poté opera na 104 let zmizela z repertoáru divadel a krátce se vynořila opět až v roce 1967 v novodobém nastudování (v polském překladu) v Poznani, ale bez významnější odezvy.

Stejný osud jako Axura postihlo prakticky celé Salieriho rozsáhlé operní dílo: kdysi nejslavnější a na přelomu 18. a 19. století po celé tehdejší Evropě hraný operní skladatel se po své smrti stal jen slovníkovým heslem a obětí nesmyslných legend dávající mu za vinu Mozartovu smrt či popisující jeho intrikaření vůči konkurentům atp. Svým způsobem k tomu nechtěně přispělo i nerozměrné divadelní dílko Mozart a Salieri ruského básníka A. S. Puškina, které Salieriho fiktivní podíl na Mozartově smrti jenom rozmělnilo a celou smyšlenou legendu nechtěně tak podpořilo. A přitom u Puškina šlo o metaforu nikoliv o historickou hru (jména jednajících postav by se dala bez problému zaměnit, aniž by děj a myšlenka díla nějak utrpěla). O jedno a půl století později stejné téma (bez ohledu na už známá historická fakta) a s ještě větším podílem fabulace znovu oživil britský dramatik Peter Shaffer ve své hře AmadeuS, která se stala natolik úspěšnou, že upoutala pozornost česko-amerického filmového režiséra Miloše Formana. V roce 1984 pak Forman podle Shafferovy hry natočil jeden ze svých nejslavnějších a hudebně-obrazově fascinujících filmů. A právě Formanův AmadeuS, který doslova s velkou slávou a mimořádným diváckým ohlasem obletěl celý svět, a dodnes se prakticky těší velké popularitě, zcela nečekaně přispěl významnou měrou k oživení zájmu o hudbu Antonia Salieriho. Od konce 80. let 20. století až po současnost tak lze sledovat postupné narůstání tohoto zájmu v podobě nově vznikajících nahrávek instrumentálních, ale především operních děl. Shodou okolností byl Salieriho Axur, ré d´Ormus operou, která byla po 199 letech v roce 1987 koncertně provedena opět ve Vídni, v nastudování dirigenta Gianandrei Gavazzeniho. V roce 1989 následovalo novodobé scénické provedení v nastudování René Clemencice v Sieně a následovala pak další ve Veroně (1994), Winterthuru (2003), Augsburgu, Mnichově, Salcburku (2006).

Lze říci, že vídeňským znovuuvedením Axura v roce 1987 se tak začal pozvolný návrat Salieriho operního díla, s nímž se diváci i posluchači mohou opět setkávat buď v divadelních představeních nebo na zvukových či obrazových nosičích.

Ve vysílání Českého rozhlasu D-dur zazní Salieriho opera Axur, ré d´Ormus z nahrávky vydavatelství Nuova Era Records (vydané na CD roku 1996, World Premiere Recording), která je záznamem z představení z Teatro dei Rinnovati v Sieně, v srpnu 1989, v nastudování renomovaného rakouského dirigenta René Clemencice.

Napsal Libor Dřevikovský s použitím textů Vlasty Reittererové a Volkmara Braubehrense.