Bludný Holanďan na Bayreuther Festspiele 2024 

Tajemný kapitán Holanďan kletbou odsouzený k věčnému mořeplavectví, bez cíle a vidiny svého pozemského konce smí každých sedm let vystoupit na břeh a hledat vykoupení prostřednictvím ženy, která by mu byla věrná. Když mu osud dovolí a jeho loď zakotví v zátoce u norských břehů, setkává se s námořníkem Dalandem a s jeho dcerou Sentou. Ta si už dlouho zpívá baladu o tajemném mořeplavci a touží po tom, aby právě ona byla tou, která svou oddanou láskou vysvobodí Bludného Holanďana z prokletí. Senta vzdoruje společenským konvencím a z vnitřního přesvědčení bojuje neústupně za svou lásku, což znamená sice Holanďanovo vykoupení, ale i její vlastní konec.

Richard Wagner vycházel ve své tvorbě  z tradice německé romantické opery, ale postupně si vytvořil vizi ideálu hudebně dramatického díla, ve kterém by se spojily všechny zúčastněné umělecké druhy k co nejúčinnějšímu výslednému efektu. Jeho snahy vyústily v estetiku tzv. Gesamtkunstwerku, usilujícího o dokonalou jednotu slova, hudby a dramatické akce. První projevy tohoto Wagnerova stylového směřování jsou patrné právě v opeře Bludný Holanďan, která je tak svým způsobem průlomovým dílem. Za svého působení v Rize četl Wagner knihu Heinricha Heina Z pamětí pána von Schnabelewopski, která obsahuje i příběh o zakleté lodi známý ze starých ság severských přímořských zemí. K volbě námětu nepochybně přispěl i Wagnerův autentický zážitek z kruté mořské bouře, kterou zažil při svém útěku před věřiteli z Rigy v létě roku 1839. V následujícím roce vytvořil jednaktovou synopsi nové opery a po konzultaci s Heinrichem Heinem ji nabídl Léonu Pilletovi, pařížskému opernímu řediteli. Objednávku na dílo  od něho ale nedostal. Počátkem roku 1841 se pustil Wagner do práce na libretu sám. Původním záměrem bylo  hrát operu bez přestávky, skladatel ale nakonec rezignoval a přizpůsobil koncepci běžným zvyklostem. Partituru dokončil v září 1841. Wagner v Bludném Holanďanovi sice navázal na tradici německé romantické opery, nicméně zřetelně se oprostil od uzavřených čísel ve prospěch plynulého hudebně dramatického vývoje, ve kterém se výrazně se projevují  charakteristické leitmotivy. Mimořádně působivého účinku dosáhl orchestrální zvukovostí v líčení jednotlivých scén. Motivem sebeobětování z lásky a vykoupení se vydal na cestu, která se stala určující pro jeho další hudební dramata.  

Přestože si Wagner Bludného Holanďana velice cenil a patrně si uvědomoval, že je přelomovým dílem, neměla jeho nová opera jednoduchou cestu na divadelní jeviště. Skladatel operu nabízel  v Lipsku a poté v Mnichově, obě divadla ji ale odmítla jako dílo pro německá jeviště nevhodné. Vstřícně sice reagovalo divadlo v Berlíně, ale k provedení také nedošlo. Mezitím  byl v říjnu roku 1842 v Drážďanech uveden Rienzi.  Jeho mimořádný úspěch otevřel cestu na drážďanské jeviště i Bludnému Holanďanovi. Premiéra se konala  2.ledna 1843 ve dvorním divadle v Drážďanech.

Bayreuthská inscenace režiséra Dmitrije Černiakova se vrátila k původnímu skladatelovu záměru a Bludného Holanďana uvedla jako jednoaktoaktovou operu. Recenze v superlativech hodnotí zejména hudební nastudování a mistrovské premiérové provedení, které bylo dílem ukrajinské dirigentky Oksany Lyniv – historicky první dámy, která směla pozvednout taktovku v Bayreuthském Festspielhausu (2021).

Na D-dur v neděli 20. října v 16:00 a pak měsíc online.