Dvořákův Jakobín

Opera Jakobín - cedule k premiéře

Operní skvost Antonína Dvořáka s Karlem Průšou, Václavem Zítkem, Karlem Bermanem, Beno Blachutem, Vilémem Přibylem, pod taktovkou Jiřího Pinkase vysíláme na D-dur v neděli 8.12. v 16:00.

V listopadu roku 1887 začal šestačtyřicetiletý Antonín Dvořák pracovat na své v pořadí osmé opeře, jejíž počátky však sahaly o šest let zpátky. Významným impulsem tu byla opožděná premiéra skladatelovy komické jednoaktovky Tvrdé palice v Novém českém divadle v roce 1881. Dílo se setkalo s příznivou odezvou což Dvořáka inspirovalo k vytvoření nové veseloherně laděné opery. Problémem, s nímž se česká opera 2. poloviny 19. století, potažmo tak i skladatelé výrazně potýkali, bylo vytvoření kvalitního původního libreta. Dobová produkce libret, byť z pera mnohých kvalitních literátů, se převážně zatím spíše vyvíjela a hledala jak kvalitu dramatickou, tak především i jazykovou (jedním z problémů tu byl, byť v dobovém kontextu zcela logický, vliv německé mluvnice na český slovosled, stavbu vět, větné přízvuky anebo naopak snaha o vytváření jakéhosi „archaického českého jazyka“ mnohdy s uměle tvořenými „českými“ slovy atp.). Po několika neúspěšných pokusech nalezl Dvořák odezvu u Marie Červinkové-Riegrové, s níž už spolupracoval na předchozí opeře Dimitrij. Po počátečním váhání, kdy si Červinková nebyla jista, dokáže-li vytvořit libreto s komickým námětem, se rozhodla počátkem května 1882 skladateli vyhovět.

Antonín Dvořák na fotografii Jana Langhanse, rok 1904

Práce na libertu nové opery Jakobín, na volbě námětu (název díla i jeho dramatická koncepce prošly velkými peripetiemi) a jeho postupných úpravách trvala téměř rok, během něhož se Červinková s Dvořákem několikráte nad libretem scházeli. S jeho zhudebněním skladatel však stále otálel. Začal náhle pochybovat, zdali opera s ryze českým námětem bude mít šanci na uvedení i na zahraničních jevištích. K těmto obavám jej přivedly neúspěšné pokusy o uvedení opery Dimitrij (se slovanskou tématikou) na cizích jevištích. A tak po pěti letech Dvořákova otálení přimělo Červinkovou k rozhodnému kroku a v srpnu 1887 napsala skladateli dopis, v němž Dvořáka žádala, aby jí, pokud nemá chuť Jakobína zhudebnit, libreto bez jakéhokoliv ostychu a odkladu vrátil.

Energické stanovisko Červinkové, včetně zmínky o vrácení libreta, patrně způsobilo, že se Dvořák na podzim roku 1887 pustil do zhudebnění Jakobína, tak jak zamýšlel a jak to slíbil. O rok později skladatel Jakobína dokončil (tzv. první verzi opery) a v únoru 1889 prvně opera zazněla v Národním divadle v Praze za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Úspěch u publika byl jednoznačný (do konce sezóny byl Jakobín hrán čtrnáctkrát), kritika vytýkala dílu některé dramatické i hudební nedůslednosti v logice děje. Dvořák si zřejmě sám byl rovněž vědom některých nedostatků v námětu i ve své hudbě, protože záhy se rozhodl operu přepracovat. K tomuto záměru se však vrátil až po deseti letech, po návratu z amerického turné.

Definitivní podoba Dvořákovy opery Jakobín, tak jak je na divadlech uváděná dodnes, vznikla v roce 1897, kdy se skladatel naplno ponořil jak do hudebních, tak i do dramatických úprav partitury a libreta. Tentokráte však už s Františkem Ladislavem Riegrem, otcem předčasně, v pouhých jedenačtyřiceti letech, zesnulé Marie Červinkové (mimochodem: z Riegrova pera pochází např. půvabný poetický text Terinčiny árie z 2. dějství „Na podzim v ořeší…“). Červnová premiéra Jakobína roku 1898 v Národním divadle v Praze (opět za řízení kapelníka Adolfa Čecha) byla triumfem a potvrzením jedinečnosti této Dvořákovy opery, z níž přímo tryská skladatelova melodická invence, hudebně-dramatické mistrovství a zcela osobitá orchestrální instrumentace.

Partitura Jakobína

Jakobín je operou, která v dobovém kontextu sice reflektuje české prostředí, ale nevychází z tehdy oblíbených stylizací českého venkova, nýbrž z českého maloměsta. Něco podobného už přináší Smetanova komická opera Tajemství. U Dvořáka je však k českému prostředí „konfrontačně“ přidána jakási rovina „zahraniční“, v podobě dvou „cizinců“, kteří jsou vlastně Čechy navracejícími se zpět do vlasti. Téma, které v českém prostředí nebylo a dodnes není nikterak výjimečné, ale má zcela jiná vyznění v různých historických, resp. časových a společenských kontextech. Oběma tvůrcům, Antonínu Dvořákovi a Marii Červinkové-Riegrové, se v opeře Jakobín podařilo vytvořit jedinečné dílo, v němž se spojuje idylka starosvětského českého maloměstečka s vážným dramatickým konfliktem, jehož příčinou je pomluva a lež. Téma, které v české společnosti má dodnes své velmi aktuální místo a nabízí se i k hlubšímu zamyšlení…

Na českých operních scénách získal Jakobín své pevné místo prakticky od počátku. Jen v Národním divadle v Praze byl v letech 1889-2011 nastudován třináctkrát a proveden více než tisíckrát. Navzdory původní Dvořákově obavě, že dílo bude obtížné uvést v cizině, kvůli níž otálel se zkomponováním opery, se po skladatelově smrti Jakobín postupně dočkal nastudování i na zahraničních scénách: v Lublani, Záhřebu, Barceloně, Mannheimu, Berlíně, Drážďanech, Essenu, Výmaru, Londýně, Wexfordu, Edinburghu či Washingtonu.

01041999.jpeg

Zpívají Karel Průša, Václav Zítek, René Tuček, Marcela Machotková, Karel Berman, Vilém Příbyl, Beno Blachut, Daniela Šounová, Ivana Mixová, Kühnův smíšený sbor, sbormistr Pavel Kühn, Dětský sbor Kantiléna, sbormistr Ivan Sedláček, hraje Státní filharmonie Brno, řídí Jiří Pinkas

Nahrávka vydavatelství Supraphon z roku 1977.

Vysíláme v neděli 8.12. v pravidelném operním čase v 16:00.