Franz Lehár: Friderika
K 75. výročí úmrtí krále operety uvádíme 22. října v 16:00 jeho zpěvohru Friederike (Friderika).
Svět včerejška
S nostalgickým přídechem svět včerejška geniálně zachytil ve své stejnojmenné autobiografii rakouský prozaik a básník Stefan Zweig, skončil rokem 1918. Všechny dřívější jistoty, o nichž píše, byly po strašné Velké válce (1914-18) ty tam: zanikly čtyři největší evropské monarchie, z některých postupně pak vznikly nové (budoucí hrozivé) velmoci, z jiných státy i státečky; začala se proměňovat společnost se svými potřebami; proměňovaly se estetické názory; žádaly se jiné druhy a styly umění, prosazovala se v nich avantgarda, ze zámoří dorazil na evropskou pevninu jazz, který svými dráždivými tanečními rytmy a pikantní harmonií postupně vytlačoval hudebně elegantní a předvídatelný svět valčíků; v klasické symfonické, operní i operetní hudbě poslední velcí skladatelé pozdního romantismu „zpívali“ své labutí písně; na koncertech docházelo k mnohdy k třaskavým uměleckým konfrontacím mezi „dožívajícím včerejškem a nově zrozenou přítomností…“ Hudební skladatelé, se začali vymezovat na tradicionalisty a avantgardisty, což v dějinách hudby není nic nového, ale přeci jenom v porovnání s přechozími zlomovými historickými obdobími to tempo proměn bylo tentokrát mnohonásobně větší.
Tyto velké umělecké změny (dnes bychom řekli výzvy) rovněž zastihly i skladatele, kteří tvořili hudbu a díla určená k zábavě, potěšení, ať v tanečních sálech či divadelních domech. Velké stylové a žánrové proměně tak neušla ani tradiční a oblíbená klasická vídeňská opereta. V ní od roku 1905 kraloval skladatel Franz Lehár (1870-1948), geniální nástupce Johanna Strausse ml., který i po roce 1918 dokázal svými díly udržet operetu na výsluní a ve svém pozdně vrcholném období let 1920-34 vytvořit operety, které jsou dodnes považovány za skutečné hudební skvosty. I Franz Lehár jako jeho mnozí slavní operetní souputníci (Emmerich Kálmán, Oskar Nedbal, Bruno Granichstaedten ad.) se musel potýkal s přicházejícími novými hudebně-stylovými podněty; v jeho operetních melodiích po roce 1920 sice najdeme ozvuky módních tanců (foxtrotu nebo tanga), ale na rozdíl od mnohých jiných nepodlehl Lehár prvoplánové podbízivosti, ale všechny tyto nové podněty přetavoval ve svoji osobitou hudbu a přitom zůstal výsostným romantickým melodikem, který se v pravý čas nebál být třeba i jemně nostalgický. Což na Lehárově hudbě dodnes oceňují nejenom hudebníci, ale i posluchači a milovníci operetního žánru (který vlastně v jistém smyslu dodnes stále bojuje o své místo v divadelních domech) ...
Goethe jako operetní hrdina
K pozoruhodným Lehárovým dílům z 20. let 20. století náleží singspiel-opereta Friedrika. A to hned z několika aspektů: dějově čerpá ze skutečné životní milostné epizody velkého německého básníka Johanna Wolfganga von Goethe, kterou 22tiletý Goethe prožil během svého pobytu v alsaském městečku Sesenheimu, a která jej hluboce zasáhla (o 60 let později se o ní zmiňuje i ve svých slavných memoárech Báseň a pravda). Lehárova opereta (libreto napsali Ludwig Herzer a Fritz Löhner-Beda) se vymyká dobovým zaběhnutým operetním klišé, celkové hudební vyznění se přibližuje k německému singspielu (tímto žánrovým termínem označoval Friederiku i sám Lehár) a v rámci rozuzlení děje zcela chybí tradiční „happy end.“ Friederika je tak v pořadí třetí z řady čtyř operet (Paganini, Carevič a Země úsměvů) bez šťastného konce, které Lehár vytvořil v letech 1925-30.
Úspěch Friederiky při premiéře 4. října 1928 v Metropol-Theater v Berlíně byl mimořádný a v příštích měsících byl Lehárův singspiel jedním z nejhranějším na dalších evropských operetních scénách. Publikum bylo vždy okouzleno, hudební kritika se někdy chmuřila a vyčítala Lehárovi určitou troufalost, že za „operetního hrdinu“ si zvolil velikána německé literatury a „knížete“ básníků Goetha. K mimořádnému úspěchu díla velkou měrou přispěli svým interpretačním umem slavný operetní tenorista Richard Tauber (1891-1948), v úloze mladého Goetha, a neméně slavná sopranistka Käthe Dorsch (1890-1957), coby básníkova láska Friederika Brionová.
Franz Lehár považoval Friederiku za vůbec nejlepší hudebně-dramatické dílo, které zkomponoval. Na operetních jevištích se však po celé 20. století objevovala spíše příležitostně, operní domy jako by si nevěděly rady s určitou mírou hudební oscilace mezi „operním a operetním“; nicméně počátkem 21. století se Friederika nakonec začala postupně prosazovat a publikum objevovat její zcela specifickou krásu a hudební poet
Na stanici Český rozhlas D-dur zazní Lehárův singspiel Friederika z nahrávky vzniklé v květnu roku 1980 v mnichovském studiu Bavorského rozhlasu a v nastudování slavného německého dirigenta Heinze Wallberga.
Včera se uskutečnila ve zcela zrenovovaném divadle Metropol premiéra Friedriky Franze Lehára. Dílo se svým hudebním vybavením blíží spíše „spieloper“ než operetě v obvyklém smyslu. […] Upoutává neobyčejně jemně vypracovanou hudbou, ačkoli melodický půvab kompozice nedokáže zastřít poněkud chabý děj. Libretisté využili sesenheimskou epizodu Goethovu s Friederikou Brion, o níž sám Goethe vypráví ve svém životopise Báseň a pravda. Charakter námětu činí samozřejmým, že se nejedná o dramaticky rozmanité operetní libreto, návrž spíše o singspielovou práci, která s takzvanou „velkou“ operetou nemá co dělat. Humoru zde přirozeně není mnoho, zato několik velmi krásně cítěných lyrických míst. Richard Tauber, představitel mladého Goetha, je pěvecky vynikající, nedosáhl však herecky na umění Kathe Dörsch, kterí v roli Friederiky odvedla velký umělecký výkon. Aplaus byl neobyčejně silný a k závěru se vystupňoval pro Franze Lehára v bouřlivé ovace. Premiéra nabídla obraz, jaký divadlo Metropol dlouho nevidělo. Nejlepší berlínská společnost, v čele s manželkou ministra zahraničí Stresemanna, mnoho diplomatů a členů nejvyšších kruhů přišli Franze Lehára pozdravit. Nové ředitelství vypravilo Lehárovo dílo velmi vkusně […], Lehár osobně dirigoval svou krásnou hudbu, která se vrací ke starším hudebním formám, vystihuje s velkou delikatesou Goethovu dobu. Jako v Paganinim a Careviči, také ve Friederice zkomponoval Lehár lyrickou píseň, velké číslo pro tenor. První verše této písně jsou tentokrát dokonce od Goetha. Samozřejmě publikum vehementně žádalo píseň opakovat. Jako mnohé z této partitury, která je jednou z nejpěknějších, jaké Lehár kdy napsal.
Die Stunde, 5. 10. 1928, Lehárova Friederike v Berlíně.
Franz Lehár: Friederike. Singspiel (Opereta) o 3 dějstvích, libreto Ludwig Herzer a Fritz Löhner-Beda.
Osoby a obsazení: Velkovévoda Karl August von Sachsen-Weimar (Harry Kalenberg); Johann Jacob Brion, evangelický farář v Sesenheimu (Gustl Datz); Magdalena, jeho žena (Maria Stadler); Friederike, jejich dcera (Helen Donath); Salomea, její sestra (Gabrielle Fuchs); Johann Wolfgang Goethe, básník (Adolf Dallapozza); Friedrich Leopold Weyland, student medicíny a přítel Goethův (Christian Wolff); Jakob Michael Reinhold Lenz, básník a přítel Goethův (Martin Finke); Kapitán von Knebel, vévodův zmocněnenc (Jürgen von Pawels); Hortense, Lieselotte, Dorothée, přítelkyně Friedričiny (Helene Grabenhorst, Erika Rüggeberg, Gudrun Greindl-Rosner); zpívá Chor des Bayerischen Rundfunks, sbormistr Josef Schmidhuber, hraje Münchner Rundfunkorchester, řídí Heinz Wallberg.
