Hector Berlioz: Blažena a Beneš
Berliozovu operu Béatrice a Bénédict na Shakespearovo téma vysíláme v neděli 25. října v 16:00 v nahrávce z Lyonské opery pod taktovkou Johna Nelsona.
Shakespeare Berlioze začal inspirovat od okamžiku, kdy v divadle Odeon poprvé uviděl Hamleta. Dílo anglického dramatika zapůsobilo na francouzského komponistu jen prostřednictvím hereckého, zvláště mimického umění herečky Harriet Smithsonové, protože textu nerozuměl. V roce 1827 neuměl ani slovo anglicky.
Berlioz se k Skakespearovi vracel celý život: už v roce 1827 vzniká dramatická kantáta Smrt Ofelie, později nese stejný název skladba pro sólový hlas a klavír a nakonec verze ženský sbor a komorní orchestr. Další skladbou ze studijních let, psanou jako práce pro soutěž o Římskou cenu, je kantáta Smrt Kleopatry, kde je sbor stínů zobrazující scénu duchů z Hamleta. V téže době vnikla také Předehra na Shakespearovu Bouři.
Při návratu z Říma píše Předehru Král Lear, o několik let později přichází Smuteční pochod pro finální scénu z Hamleta. V roce 1852 vydal dvě shakespearovské inspirace Smrt Ofélie a Smuteční pochod spolu s Náboženskou meditací ve skladbě s názvem Tristia. Berlioz ale nikdy neslyšel provedení žádné z těchto tří jmenovaných skladeb.
V roce 1839 dokončil dramatickou symfonii Romeo a Julie a v roce 1862 napsal svou poslední shakespearovskou inspiraci a zároveň poslední operu Béatrice a Bénédict podle Shakespearovy hry Mnoho povyků pro nic. Po této svěží hudební komedii česky pojmenované Blažena a Beneš, která je náladově naprosto odlišná od jeho předchozích dramatických prací, napsal už jen tři moteta: Veni creator (Přijď Tvůrce) a Tantum ergo (Proto tak vellký) a poslední skladba adaptace díla Francoise Couperina Invitation à louer Dieu (Pozvání ke chvále Boha).
A pak už následovalo jen čekání na konec, ve kterém vzýval Shakespeara jako nejvyšší autoritu svého uměleckého života: „Shakespeare! Shakespeare! Cítím, jak se povodeň vrací, jsem přemožen zármutkem a stále tě hledám…“
