Josef Mysliveček: Medón, král epirský

Z mlynáře evropským skladatelem

Josef Mysliveček se narodil 9. března 1737 v rodině mlynářského mistra v Praze na Kampě, v Sovových mlýnech; obecné vzdělání získal u pražských dominikánů, od mládí byl však výrazně múzicky nadán, hrál na housle a hudební vzdělání si dále rozvíjel při studiu na jezuitském gymnáziu a hraním na pražských chrámových kůrech. Lásku k opeře patrně získal častými návštěvami divadla v Kotcích, které stávalo na dnešním Havelském náměstí, a kde také poznal i umění italského pěveckého stylu zvaného „belcanto.“ Hudební vzdělání si Mysliveček dále prohluboval studiem u dvou významných pražských varhaníků a skladatelů Františka Habermanna a Josefa Segera. Touha věnovat se profesionálně hudbě, komponovat, jej v roce 1763 co by 26tiletého, poté, co se řádně vyučil mlynářskému řemeslu, přivedla k rozhodnutí opustit Čechy a vydat se za hudbou do Itálie. Svoji první italskou operu Semiramide riconosciuta, která odstartovala jeho úspěšnou kariéru operního skladatele, vytvořil a s mimořádným úspěchem uvedl v létě roku 1766 v Bergamu.

Z čeho vycházely Myslivečkovy opery

Jako operní skladatel byl Mysliveček orientován na tzv. neapolskou operu seria, vážnou operu, na dramatické, převážně mythologické, historizující či alegorické náměty.

Po hudební stránce zde v ní převažovala pěvecká virtuozita, která spíše kolorovala, než vyjadřovala samotný dramatický děj. Zpěvní čísla mají často charakter „vokálního koncertu“, kdy koncertantní zpěvní hlas je orchestrem pouze doprovázen. Nicméně Mysliveček tento v nemalé míře schematický hudebně-formální obrys dokázal ve svých operách vyplnit nesmírně melodickou a nápaditou hudbou. Není náhoda, že Myslivečkovy opery obdivoval a hodně se z nich poučil i mladý Wolfgang Amadeus Mozart, kterého vázalo k Myslivečkovi upřímné přátelství a kolegiální obdiv. Ostatně Myslivečkova hudba po melodické a částečně i strukturální stránce významně předjímá pozdější „hudební mluvu“ mozartovského typu, z níž spolu s dalšími vlivy postupně vykrystalizovala vrcholná klasicistní hudební estetika konce 18. století.

Za svůj nedlouhý život složil Mysliveček 26 oper včetně některých přepracovaných verzí týchž děl. Ačkoliv se jeho hudba těšila mimořádné oblibě u italského, ale i evropského hudebního publika, tak závěr Myslivečkovy hudební kariéry je vyplněn spíše neúspěchy. Za nimi především stojí obecný stylový odklon od stylu neapolské vážné opery ve prospěch tzv. Gluckovy dramatické reformy (tzn. opouštění dramatických schématických klišé ve prospěch dramatické pravdivosti) a také stále více rostoucí obliba opery buffy – komické opery. Ani jednu z těchto tendencí Mysliveček ve svých operách nereflektoval, ale naopak zůstával důsledným zastáncem neapolského stylu opery seria. Tento fakt bývá pak nejčastěji zmiňován jako příčina neúspěchů skladatelových posledních oper, s nimiž se v závěru svého života potýkal. Z tohoto Myslivečkova pozdního období pochází uváděná opera Mednote, ré di Epiro (Medón, král epirský), jejíž premiéra se udála v Nobilissimo Teatro a Torre Argentina v Římě v lednu roku 1780, a která navzdory vynikající hudební kvalitě, kterou zmiňují některé dobové prameny, však u publika zcela propadla. O rok později, v pouhých 43 letech a ve velmi neutěšených životních podmínkách, skladatel 4. února 1781 umírá na následky pokročilé venerické choroby.

Medón ztracený a nalezený…

Myslivečkova opera Medón, král epirský, byla od doby své premiéry v roce 1780 po dlouhá léta považovaná za ztracenou. Světlo světa spatřila znovu v roce 1958 zásluhou sovětské, resp. arménské spisovatelky a historičky Marietty Sergejevny Šagiňanové (mj. autorky románů o sovětské revoluci a socialistické výstavbě, ale třeba i monografií o Tarasu Ševčenkovi nebo Johannu Wolfgangu von Goethe). Je však také autorkou jednoho z prvních Myslivečkových životopisů, který s názvem Zapomenutá historie byl u nás v českém překladu vydán v roce 1965. Osobnost a dílo Josefa Myslivečka bylo jedním z celoživotních badatelských zájmů Marietty Šagiňanové, který ji v roce 1958 přivedl do Státní knihovny v Leningradě, kde ve fondu obsahujícím rozsáhlou hudební sbírku knížete Nikolaje Borisoviče Jusupova objevila domnělý rukopis Myslivečkovy opery Medonte, ré di Epiro.

Kníže Jusupov, o generaci mladší Myslivečkův současník, působil v letech 1783-89 jako carský ruský vyslanec v Turíně a byl velkým milovníkem hudby a sběratelem hudebnin. V této době, dva roky po skladatelově smrti si kníže Jusupov nechal pro svoji sbírku pořídit opis Medonta. Pozdější badatelský výzkum hudebních materiálů, který následoval po Šagiňanové objevu v roce 1958, a v němž byl zainteresován přední český muzikolog Rudolf Pečman, postupně však vyloučil její původní domněnku, že se jedná o nález autografu, nýbrž že jde o dobový opis. Mikrofilm s leningradským nálezem hudebních materiálů Myslivečkovy opery věnovala Šagiňanová Slezskému ústavu Československé akademie věd v Opavě a 2. dubna 1961 byl Myslivečkův Medón uveden v novodobé premiéře ve Slezském divadle Zdeňka Nejedlého v českém překladu Kamila Bednáře.

O 40 let později, v prvním desetiletí 21. století, nalezl německý hudební publicista Olaf Krone v Paříži další téměř kompletní verzi Myslivečkovy opery a na jejím základě po kritické muzikologické edici se 12. prosince 2010 konalo novodobé koncertní provedení Myslivečkova Medonta v Bayer Kulturhaus v Leverkusenu v podání souboru L´arte del mondo s dirigentem Wernerem Erhardtem a s Thomasem Michaelem Allenem, Juanitou Lascarrovou a Susanne Bernhardovou v hlavních rolích. Z tohoto provedení byla pořízena nahrávka pro rozhlasovou stanici WDR3 a později vydaná na CD.

Co způsobil pan Arbes…

A ještě připomeňme, že tolik rozšířená přezdívka Josefa Myslivečka „Il divino Boemo“ (Božský Čech) není autentická, jak se často mylně uvádí. Je bezmála o sto let mladší a pochází z pera českého spisovatele a novináře Jakuba Arbesa. Jde vlastně o název jeho romaneta z roku 1885, které vypráví fiktivní příběh ze závěru Myslivečkova života. Není bez zajímavosti, že Arbesovo romaneto se stalo předlohou ke stejnojmenné opeře nevidomého českého skladatele Stanislava Sudy na libreto Karla Jonáše. Opera vznikala v letech 1909-12 a prvně zazněla 30. prosince 1927 v Městském divadle v Plzni. Nicméně slavný skladatel Josef Mysliveček byl za svého života přezdíván italským operním publikem jako „Il Boemo“ – „Čech“ a také se používal (pro obtížnou vyslovitelnost) i doslovný italský přepis jeho jména Mysliveček v podobě „Venatorini.“

 K uváděné nahrávce

Josef Mysliveček: Il Medonte, re di Epiro (Medón, král epirský). Opera (Dramma per musica) o třech dějstvích, libreto Giovanni de Gamerra.

Osoby a obsazení: Medón, král epirský (tenor), Thomas Michael Allen; Arsakés, princ z Dodóny a velitel epirských vojsk (soprán), Susane Bernhard; Zelinda, princezna z Larissy a milenka Medontova (soprán), Lorinda Castellano; Seléna, princezna z Arga (soprán), Juanita Lascarro; Euandros, velitel královské stráže (soprán), Stephanie Elliott; Thalés, šlechtic z království Argos a vůdce lidu (alt), Ulrike Andersen; zpívá a hraje sbor a orchestr L´Arte del Mondo, sbormistr Ulrich Zippelius, řídí Werner Ehrhardt. Nahrávka-záznam z koncertního provedení 12. prosince 2010 v Bayer Kulturhaus v Leverkusenu.