Korunovace císaře Karla VI. Habsburského českým králem

22. srpen 2018
03314743.jpeg

Praha na sklonku léta roku 1723 zažila jednu z největších kulturně-státních událostí ve svých i evropských dějinách, v podobě korunovace císařského páru Karla VI. a Alžběty Kristýny českým králem a královnou. Tuto významnou událost si 9.9. v 16:00 na D-dur připomeneme uvedením nahrávky holdovacího Melodramatu o svatém Václavu, vytvořeného přímo k této příležitosti českým skladatelem Janem Dismasem Zelenkou.

Co předcházelo korunovaci

Pražská korunovace císaře Karla VI. českým králem byla spojena s jednou státně-politickou událostí, která se odehrála o tři roky dříve, kdy stavové zemí Koruny české na akceptačním sněmu (v říjnu 1720) potvrdili a přijali císařskou tzv. pragmatickou sankci (téhož měsíce ji přijal moravský a slezský sněm, o půlroku později chebští stavové). V tehdejší právní terminologii (která se od doby renesance v mnohém inspirovala antickým Římem) pojem „sankce“ neznamenal dnes běžně chápané označení pro „postih či trest“, nýbrž označoval se jím „zákon“ vydaný vladařem.  

Posláním pragmatické sankce (zákona) bylo zajistit nedělitelnost Habsburské monarchie a podle dynastického práva prvorozenství zajistit panovnickou posloupnost v mužské linii, popřípadě pokud by mužských potomků nebylo, tak v linii ženské. K tomuto nutnému státně právnímu kroku přivedly Karla VI. jednak okolnosti v nejasnostech nástupnického práva v jednotlivých dědičných zemích, jednak trpká zkušenost z marného boje o tzv. španělské dědictví (a jeho následnou územní ztrátu) a v neposlední řadě i obava z možné absence mužských potomků, korunních princů. Český historik Josef Pekař k tomu v publikaci Dějiny naší říše (vydáno r. 1914) píše: „Tímto zákonem, jehož uznání od cizích zainteresovaných mocností Karel VI. vykupoval velkými oběťmi a k němuž svolili v letech 1720-25 stavové všech dědičných zemí rakouských […], dostalo se státní jednotě zemí habsburských, sice již skutečně trvající, ale zákonem dosud nestanovené, základu právního. Pragmatická sankce je tedy dalším důležitým údobím ve vývoji našich zemí v jednotný stát. Státní samostatnosti jednotlivých států habsburských se nedotýkala pragmatická sankce nikterak; její zásadou je  jednota celku a samostatnost částí říše.“ Pragmatická sankce, která se stala jakýmsi „rodným listem“ podunajské monarchie, byla vyhlášená císařem Karlem VI. v dubnu roku 1713.

Karel VI.

Tři roky po podzimním akceptačním sněmu stavů zemí Koruny české se nechal císař Karel VI. „5. září 1723 korunovat českým králem. Byl to jistě projev přízně, který měl být odměnou za hladký průběh událostí kolem pragmatické sankce […] Byla to skutečná připomínka státoprávní svébytnosti českého státu v rámci monarchie, jakou veřejný život oné doby již dlouho nepoznal. Poslední korunovace se v Praze odehrála […] dlouhá desetiletí předtím, 4. září 1656 (byla to korunovace Leopolda I.). Proto se nelze divit, že právě Karlova korunovace byla slavena s nebývalou pompou, která překračovala i obvyklou barokní obřadnost. Česká korunovace Karla VI. [králem Karlem II.] byla však zajímavá ještě něčím jiným: den před korunovačním aktem (4. září 1723) skládali stavové obvyklou přísahu věrnosti – slibovali  v ní věrnost nejen císaři jako českému králi, ale i jeho dědicům…“ píše Valentin Urfus v publikaci Pragmatická sankce-Rodný list podunajské monarchie (vydáno 2002).

Praha 1723

Samotné přípravy na korunovaci začaly v únoru roku 1723, kdy Karel VI. oznámil královským místodržícím v Praze svůj úmysl nechat se korunovat. Mimořádnost této chystané události podtrhuje i to, že před příjezdem císařských Výsostí bylo v Praze zavedeno veřejné osvětlení olejovými lampami, které lemovaly tzv. Královskou cestu. „Dne 19. června císař i s dvorem opustil Vídeň a přes Znojmo, Jihlavu a Německý Brod vyrazil [po tzv. císařské cestě] do Prahy. Slavnostní vjezd do hlavního města království se konal 1. července a Praha se měla z jeho přítomnosti tentokrát těšit po mimořádně dlouhou dobu více než 4 měsíců. Celý pobyt Karla VI. v Čechách se stal pro zdejší stavovskou obec mimořádnou atrakcí, o korunovaci a událostech s ní spojené se pochopitelně horlivě zajímalo měšťanstvo všech tehdejších čtyř pražských měst i široké vrstvy obyvatelstva. Praha ve svých branách musela přijmout tisíce lidí, vedle samotného dvora sem s doprovody dorazily i vrchnosti z nejrůznějších koutů země…“ píše Roman Vondra v knize České země v letech 1705-1792.

Úspěch českého skladatele

Pražská korunovace byla spojena i s hudebními produkcemi, které se svým rozsahem, pojetím a provedením vymykaly dobovým významným slavnostem a jejím účastníkům se hluboko vryly do paměti. Vlastně víc, staly se doslova evropskou kulturní událostí své doby, neboť k hudebním produkcím byly do Prahy povoláni ti nejlepší evropští hudebníci. Dodnes je nejvíce připomínáno monumentální šest hodin trvající provedení opery Costanza e fortezza z pera císařského dvorního skladatele Johanna Jospeha Fuxe, které bylo inscenované v letním divadle vybudovaném pro tuto příležitost na Pražském hradě.  

Druhou a zcela srovnatelnou divadelní událostí bylo uvedení holdovacího alegorického melodramatu o svatém Václavu Sub olea pacis et palma virtutis českého skladatele (Fuxova žáka působícího na drážďanském královském dvoře) Jana Dismase Zelenky. Vznik díla iniciovala pražská jezuitská kolej sídlící v Klementimu, kterou Zelenka v mládí navštěvoval, a s níž i po svém odchodu do Drážďan neustále udržoval kontakt. To jistě také přispělo k tomu, že volba vytvořit hudbu k oslavné duchovní hře ke korunovačním slavnostem, padla právě na něho (jeho hudba se v klementinské koleji hojně provozovala už dříve). Za objednávkou nového díla k mimořádně významné příležitosti a možná i za volbou námětu stál Zelenkův pražský mecenáš, hudbymilovný šlechtic Johann Hubert Hartig. Libreto k Melodramatu o svatém Václavu napsal jezuitský kněz Pater Matouš Zill a děj pojednává o získání královské koruny Václavem, o jejím dědičném nároku Habsburků a o nedělitelnosti českých korunních zemí, tak jak to bylo dáno tzv. Pragmatickou sankcí (zákonem) z roku 1713 a nyní korunováním monarchy Čechy stvrzenou.

Slavnostní premiéra Melodramatu o svatém Václavu Jana Dismase Zelenky trvala přes tři hodiny a udála za přítomnosti císařsko-královského páru a pozvaných dvořanů 12. září, v novém Divadelním sále jezuitské koleje v Klementinu. Úspěch Zelenkovy hudby byl mimořádný, Veličenstva byla spolu s dalšími diváky nadmíru potěšena. Repríza konaná o tři dny později pak přilákala „neuvěřitelné množství nejvznešenějšího a nejjasnějšího obecenstva…" Hudba k holdovací alegorické hře potvrzuje mimořádný talent, jímž byl Jan Dismas Zelenka obdařen. I po 295 letech působí naprosto originálně a udivuje osobitým pojetím, vynalézavostí, dramatickou účinností vyhýbající se běžným, konvenčním hudebním postupům; vyniká svěžími hudebními nápady, jak v lyrických tak holdovacích scénách; předvádí mistrovské umění orchestrální instrumentace, které je v souladu s dramatickým průběhem díla, využívá či kombinuje různé sólové nástroje: příčné a zobcové flétny nebo chalumeaux (předchůdce klarinetu).

Muzikolog Václav Kapsa v komentáři v bookletu k provedení Zelenkova melodramatu dodává: „Znovu melodrama zaznělo až v létě 1938 ve Valdštejnské zahradě v Praze jako součást doprovodného programu velké výstavy o pražském baroku, představení dirigoval Otakar Jeremiáš a režíroval František Pujman. Potřetí a zatím naposledy byla hra uvedena ve Vladislavském sále Pražského hradu v roce 2000 a při té příležitosti vznikla i nahrávka…“

F. B. Werner: Pohled na staroměstské Klementinum, kolem 1740 (stavba koleje Carlo Lurago od r. 1653)

A jedna historická zajímavost na konec…

Ve spojitosti s českými králi nesoucími jméno KAREL, bývá nejčastěji zmiňován náš „otec vlasti“ král Karel IV. (Lucemburský). Jde však o nepřesnost, protože jako Karel IV. byl císařem Svaté říše římské národa německého, ale jako korunovaný český král toho jména

(v roce 1347) byl Karel I. Z toho dále plyne, že o čtyři století později (r. 1723) římský císař Karel VI. vládl jako korunovaný český král Karel II.; o dalších 193 let později (v r. 1916) se císař Karel I. (Svatá říše římská zanikla roku 1806, ale císařský titul pro rakouské panovníky zůstal zachován) stal posledním českým králem Karlem III.  

A protože trocha spekulace nikdy nezaškodí, tak kdyby roku 1918 podunajská monarchie nezanikla a země Koruny české se nestaly součástí nově vzniklého státního útvaru Československé republiky, měli bychom v současnosti (zřejmě od r. 2000) s největší pravděpodobností na českém královském trůnu Karla IV. Tím by byl (podle regulí habsburské Pragmatické sankce) arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský (*1961), nejstarší syn Dr. Otty Habsbursko-Lotrinského (1912-2011), vnuk posledního rakouského císaře Karla I. a v současnosti také i nejvyšší představitel Habsburského domu …    

Libor Dřevikovský s použitím textů: V. Urfus: 19.4.1713 Pragmatická sankce-Rodný list podunajské monarchie; Pekař: Dějiny naší říše; Roman Vondra v knize České země v letech 1705-1792; V Kapsa: z komentáře k CD Zelenka: Melodrama de Sancto Wenceslao.

Jan Dismas Zelenka (1679 – 1745) MELODRAMA DE SANCTO WENCESLAO

Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae corona (Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech)

Libreto Matthaeus Zill, premiéra 12. 9. 1723, Praha, Klementinum, Divadelní sál

Zpívají: Noémi Kiss (soprán), Anna Hlavenková (soprán), Markus Forster (kontratenor), Jaroslav Březina (tenor), Adam Zdunikowski (tenor), Aleš Procházka (bas), sbor Boni Pueri, hrají Musica Florea, Musica Aeterna (umělecký vedoucí Peter Zajíček) a Ensemble Philidor (Eric Baude-Delhommais), řídí Marek Štryncl

Nahrávka firmy Supraphon z roku 2000

Vysíláme na D-dur v neděli 9.9.2018 v 16:00 a 28.9. v 9:00