Libuše - mýtická pramáti Přemyslovců

29. říjen 2024

Neděle 3. listopadu, kdy vysíláme operu Libuše, se uzavírá souborné uvedení oper Bedřicha Smetany ve vysílání stanice Český rozhlas D-dur.

Je to ovšem obyčejná neděle, která nenaplňuje přání autora. Jak známo určil autor provedení díla výhradně jen pro slavnostní příležitosti. "Žádám, aby Libuše nebyla v řadu repertoárních oper vložena, nýbrž ponechána co slavnostní dílo na zvláštní památné dni", prohlásil Smetana. A to, žel, naše neděle tím památným dnem není. Je ovšem možné legalizovat termín s tím, že v letošním Roce české hudby, který je zároveň rokem 200 výročí narození našeho národního skladatele, je každý den se Smetanou slavnostní.

O kněžně Libuši, která si za manžela vyvolila oráče Přemysla ze Stadic, smýšlí literatura jako o mýtické pramáti. Její příběh nalézáme ve starých latinsky psaných kronikách. Pokud je pravá Legenda takzvaného Kristiána, tak jde o konec 10 století, následující Kosmova Kronika česká je z počátku století dvanáctého. Pak máme Kroniku řečeného Dalimila z počátku 14. století, psal o ní dvorní kronikář Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína, Václav Hájek z Libočan konečně se v 19. století objevily dodnes, co do pravosti, diskutované Rukopisy. Mýtická Libuše žila prý podle těchto pramenů v čase pohanství, sedm generací před vládou prvního doloženého Přemyslovce Bořislava I.                

 Libretista opery Libuše, Josef Wenzig, český literát a pedagog, který psal v němčině, byl významnou osobou. Postavil se na obranu češtiny ve školství a pro rozvoj národních kultur ve školách. A z této pozice kritizoval tezi císaře Františka Josefa I. o jazykové jednotě školství v monarchii článkem Rozjímání rakouského občana o císařově dopisu z 9. září 1857. A protož byl zasloužilý učitel němčiny, nebyl postaven před disciplinární řízení ve Vídni. Stal se poslancem Českého sněmu, podepsal státoprávní deklaraci českých poslanců, která hájila české státní právo proti centralizaci. Koncem roku 1864 byl Wenzig náhle penzionován z funkcí v české reálce. Poté založil Českoslovanskou akademii obchodní, stal se prvním předsedou Umělecké besedy a Matice lidu. Byl také členem pražského zastupitelstva a jeho školské komise.

Josefa Wenziga můžeme směle považovat za vlastence, třebaže na jeho německé libreto nechtěl Smetana Libuši komponovat a do češtiny ho musel přebásnit Ervín Špindler. Wenzig ale česky uměl a nepochybně dostatečně, vždyť překládal české národní písně, pohádky i tehdejší českou poezii do němčiny. Přeložil do němčiny Palackého Dějiny národa českého a část Komenského Labyrintu světa.

Příběh o Libuši byl počátkem 19. století celkem známý nejen v Čechách. Rakouský dramatik Franz Grillparzer napsal činohru Libussa v roce 1846 a drama o pěti jednáních mělo premiéru roku 1874 v Burgtheatru ve Vídni. O pár let ho předešel Josef Jiří Kolár s německy psanou novelu Libussa am Missisippi (1842), českou verzi Libuše v Americe vydal v roce 1854. A dále stvořil dramatickou scénu Věštba Libušina k položení základního kamene Národního divadla. Pak se objevila činohra Libuše o pěti jednáních, kterou napsal Zdeněk hrabě Kolowrat Krakovský. Byla uvedena v Prozatímním divadle v září roku 1870. 

Smetana se dotkl Libuše vytvořením Slavnostní předehry C dur, která byla součástí jmenovaného Kolárova scénického obrazu Věštba Libušina, provedeného v Novoměstském divadle před operou Dalibor den 16. května 1868. Večer, v den položení základního kamene Národního divadla, kde Smetana pronesl proslulou větu V hudbě život Čechů. O rok později zkomponoval hudbu k živému obrazu Libušin soud pro ochotnické představení ve prospěch dokončení stavby svatovítského chrámu. A pak přišla opera Libuše.  

Josef Wenzig začal psát libreto v roce 1866 a Smetana tehdy zamýšlel věnovat operu k slavnosti korunovace císaře Františka Josefa I. českým králem. K tomu ale nedošlo, císař slib nesplnil a tak se autor soustředil na otevření Národního divadla. Wenzigovo libreto bylo psáno v němčině, ale některé scény napsal libretista česky a někde přímo citoval rukopisy, pokud tak neučinil sám skladatel, který takhle spolupracoval i se svou oblíbenou libretistkou Eliškou Krásnohorskou. První jednání dokončil v roce 1871, druhé a třetí v roce 1872. A když se v závěru sedmdesátých letech rozhořel spor o pravost rukopisů byla opera Libuše hotova. Smetana s ní čekal na otevření Národního divadla 11. června 1881 za přítomnosti korunního prince Rudolfa.

 

autor: Rafael Brom
Spustit audio

Více z pořadu