Na návštěvě u muže minimálně tří profesí - Jana Mikuška
Cimbálista, kontratenorista a mistr zvuku - budeme u něho na návštěvě 18. a 19. listopadu 08-12:00.
Co má společného hráč na cimbál, kontratenorista a zvukový mistr? Lásku k folklóru, ke staré i nové hudbě a v té nové k hudbě populární i takzvané vážné. Ostatně, zeptáme se na to našeho hostitele Jana Mikuška.
Jan Mikušek má těch životních rolí dokonce ještě víc – je také dirigentem a sbormistrem, spoluzakladatelem Mezinárodního festivalu cimbálu a hraje na varhany. Působil jako druhý dirigent Českého filharmonického sboru Brno, je sbormistrem komorního sboru Vox Nymburgensis a členem vokálně-experimentálního souboru Affetto. V budově Českého rozhlasu na pražských Vinohradech ho vídám za mixpultem vysílacího pracoviště stanice Vltava. A je také otcem čtyř dětí.
Bezděčně vás napadne – čím si dobíjí baterky? Odpověď uslyšíme v hudbě, kterou pro naše víkendové setkání vybral.
Poprvé jsem se s Janáčkem setkal na prázdninových sbormistrovských kurzech – bylo to Věruju z Glagolské mše. Po počátečním zděšení – co je to za muziku? – jsem se do jeho hudby naprosto a navždycky zbláznil.
Inspiraci folklórem – přímou i volnou – dokáže Jan Mikušek ocenit nejen u Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, ale také u Dagmar Andrtové-Voňkové, Ivy Bittové, Claudia Monteverdiho, G. F. Telemanna, Miloslava Kabeláče nebo u hudebníků ze souboru Pacora, kteří ve svých, z větší části na improvizaci založených skladbách spojují hudbu etnickou, starou a jazzovou. Rockem jsou pro změnu puncovány skladby v podání kytaristy, skladatele a zpěváka Jeffa Buckleyho – například Ukolébavka od Benjamina Brittena.
Se souborem Ritornello bych se jako zvukař nahrávat nechtěl – my jsme ve studiu totiž velmi zlobiví. Ale zase je z toho slyšet, že nás to baví a jak skvělá je to masopustní zábava.
Řeč je o projektu Michaela Pospíšila Hlavou dolů aneb Ba©chanalistica, a k němu Jan Mikušek přidává ještě několik skladbiček z podobně laděného cyklu Vzhůru na ptáky – v jedné z nich, Bonreposké písni, hraje na lesní roh Václav Luks.
Za to, že se v českých zemích objevily horny, vděčíme údajně Františku Antonínu Šporkovi.
Za Janem Mikuškem míříme na návštěvu do Lysé nad Labem – hraběti Šporkovi tam patřil zámek a také lovecký zámeček Bon Repos. Rodištěm našeho hostitele je ale Valašské Meziříčí. Tam se učil hrát na cimbál a chodil do školy – stejně jako o necelých padesát let dříve Svatopluk Havelka, který měl při komponování Tří psalmodií Jana Mikuška jistě na mysli, protože skladbu napsal pro tři hlasy a cimbál.
Jan Mikušek začínal na hudebce s klavírem, ale – jak říká – nebavilo ho cvičit. Hudbě se ale věnovat chtěl a i o tom, co ho přivedlo k cimbálu, se dozvíme z jeho poutavých komentářů. Inspiraci cimbálovou muzikou slyší i u Janáčka a je velkým propagátorem soudobé hudby pro cimbál.
Cimbál je pro soudobé skladatele zajímavý nástroj, protože jeho vývoj ještě není ukončen.
Nedělní dopoledne se nese v slavnostnějším, více či méně spirituálním duchu. „Duchovno“ je ale reprezentováno především radostí – jak slyšíme z Monteverdiho Laudate Dominum v pojetí Rossany Bertini. V sérii skladeb v nastudování košického sboru Gregoriana nabízí náš hostitel skladby současných tuzemských i zahraničních hudebních tvůrců, protože "je na čase, začít používat soudobou hudbu do soudobé liturgie." Dojde – nemůže nedojít – i na Arvo Pärta.
Hudební svět Jana Mikuška je pestrý a bezhraničný. Vejdeme do něho v sobotu a v neděli 18. a 19. listopadu od 8:00 do 12:00 hod., repríza o půlnoci.
