Plzeňačka, co nemusí Smetanu
Na návštěvě u cembalistky a pedagožky 13. a 14. července 8:00-12:00 na D-dur.
Jedna z milých náhod je oslovení hudbou, které přicházívá snáze k připraveným. K těm patří potomci z hudebních rodin. Edita Keglerová, původním školením pianistka a nota bene rodačka absolventka konzervatoře v Plzni, kde budoucí tvůrce české opery a originálních klavírních skladeb Smetana zkomponoval jako výrostek populární polky Louisinu, Jiřinkovou či Ze studentského života, patří k vyvoleným. A k Plzni dnes patří Mezinárodní klavírní soutěž Bedřicha Smetany, která patrně neminula mnoho mladých pianistů a tak jí prošla také Keglerová. Smetanova klavírní tvorba jí však neučarovala. To to ale nebyl důvod zběhnutí od piana k cembalu, spíše se u ní jednalo o povlovné narůstání sympatií v evolučním procesu. Ovšem rozhodnutí pro hru na piano bylo v jejím případě rovno osvícení. Kdyby toho nebylo, možná by z ní její tatínek trumpetista a pozounista vychoval hráčku na žesťový dechový nástroj. Vždyť vyrůstala za zvuků zkoušejícího bandu, tedy, když si zrovna nehrála venku se svojí bandou na Indiány.
Jedna verze okolo hudebního mládí zastává názor, že rodiče nejsou vždy nejlepšími pedagogy svých ratolestí. Možná, že by ale jeden z dědečků klavíristů malé Editky časem vnučku ke klaviatuře přilákal, ale rozhodující impuls k ní přišel z pedagogické profesionální scény. Jednoho dne i do její školky přišla náborová skupina učitelek a dítě zahořelo pro piano. Doma nejprve nepochopili, že jde o vážné životní rozhodnutí, a tak dostala k Vánocům dětskou hračku v podobě modelu koncertního křídla a způsobili tak Editě nelíčený a hluboký žal. Trvalo léta, než dostala opravdové pianino, zatímco na nástroj hrála jen v hudební škole a doma ťukala prstíky při cvičení etud a stupnic jen do desky stolu.
Ale vytrvala, touha nepohasla a když přišlo dobrozdání od pedagogů, dostala, co nutně potřebovala. Edita Keglerová nebyla ale ctižádostivá pianistka, který by chtěla vyhrávat soutěže a slavně sbírat vavříny a aplausy koncertního publika.
Je to prosté, chtěla jen hrát, a tak hrála, až se dohrála na Konzervatoř v Plzni, kam se dostala z rodných Rokycan. Edita, ve své skromnosti, ani neví, jak dobře umí hrát. Takto by mohl její tatínek parafrázovat Leopolda Mozarta, který svému talentovanému Wolfimu psal, že by klidně mohl být prvním houslistou celé Evropy a že ani neví jaký je virtuos. Kdyby chtěl. Ale Wolfgang Amadeus musel být komponistou. Edita Keglerová míní, že ona nemusela, ale stalo se.
Do pražské Akademie múzických umění už šla jako připravená cembalistka pod pedagogické vedení a do třídy profesorky Giedrė Lukšaitė-Mrázkové. Pak odcestovala do Haagu, kde se dva roky zdokonalovala u profesora Jacquese Ogga na Královské konzervatoři. Pak, nic netušíc, získala stipendium pro kompletní studium na Královské hudební akademii v Londýně, kde ji pro koncertní život s cembalem připravoval Laurence Cummings. Nakonec si tam zahrála i v Queen Elizabeth Hall nebo v provedení Monteverdiho opery Korunovace Poppey.
Když se vrátila domů získala pedagogické angažmá na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a v roce 2007 ukončila doktorandské studium Hudební akademii múzických umění v oboru „Interpretace a teorie interpretace“ s prací na téma cembalové dílo Jiřího Antonína Bendy. A tak máme k dispozici domácí interpretku cembalové hudby slavného rodáka Bendy nejen na koncertních pódiích, ale i v nahrávkách na kompaktních discích. Což je sice báječné, ale sponzorská podpora je neodmyslitelná. Keglerová, navzdory bohatému repertoáru a stohům partů v archivech, kde leží mnoho hudby ladem, příkladně cembalové koncerty Josefa Antonína Štěpána, nemá četnou diskografii. Její poslední titul, právě se Štěpánovými cembalovými koncerty, vyšel už před lety.
Edita Keglerová vyučuje na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy a na Pražské konzervatoři, kde vede cembalové třídy. Od roku 2006 byla opakovaně zvána jako lektorka cembalové hry na Letní školu staré hudby v Prachaticích. V létě 2015 iniciovala založení nultého ročníku Hudebních kurzů ve Vrchlabí. Její stálou koncertní partnerkou je flétnistka Julie Braná. Spolu s ní a houslistkou Magdalenou Malou hrají triové sonáty Carla Philipa Emanuela Bacha, koncertuje s kolegyní cembalistkou Monikou Knoblochovou a s komorními soubory Hipocondria, Pražský barokní soubor a s ansámblem Barocco sempre giovanne. Mezi její pozoruhodné koncertní události patří také každoroční turné na Nový Zéland, o tom si ale nechte vyprávět.
