Narozeninová schůzka s impressionistou Debussym

Kdyby ten titulek četl sám skladatel, určitě by protestoval. A rázně. Termín impressionismus byl totiž posměšnou parafrází názvu obrazu "Imprese, východ slunce" od Clauda Moneta, kterému se posmíval kritik Louis Leroy. Debussyho inspirací byly emoce, které v něm rozžínala příroda. Sám řekl, že „Příroda v celé své rozlehlosti se pravdivě odráží v mé upřímné, i když slabé duši."

Z mnoha hodnocení génia francouzské hudby Clauda Debussyho, kterými přispěli učení duchové k poznání stylu a postavení tvůrce v galerii světové hudby, je sympatický náhled anglického hudebního kritika, muzikologa a skladatele Wilfrida Howarda Mellerse. Ten seznal, že Debussy zbořil třísetletou dominanci tonální harmonie. Srbský hudební analytik, skladatel a pianista Rudolf Reti vypozoroval v Debussyho hudbě šest charakteristik, které podle něj instalovaly nový koncept tonality evropské hudby. Seriózních a muzikologicky vybroušených studií o Debussyho idiomu je více, ale to nejdůležitější o sobě řekl autor sám. „Neexistuje žádná teorie. Musíte jen poslouchat. Potěšení je zákon!". To je výňatek z pozdního rozhovoru Clauda Debussyho se svým bývalým profesorem skladby na konzervatoři Ernestem Guiraudem. Jeho text kdysi zhudebnil jako lyrickou kantátu s názvem Marnotratný syn a dostal za ni Římskou cenu.

Vedle hudby, kterou zkomponoval, vypovídá mnohé o geniálním francouzském skladateli Debussym také jeho literární pozůstalost. Jsou to jednak kritiky, glosy a články, které pro obživu psal do francouzských novin, a také osobní korespondence, zejména ta milostná, kterou si vyměňoval se svojí druhou manželkou Emmou. Výbor z jeho novinových kreací má kouzelný hudební titul Monsieur Croche, antidilettante. Podle Václava Holzknechta to česky znamená Pan Osminka veleodborník, přičemž slovo croche znamená osminková nota. Sborník vyšel až po jeho smrti v roce 1921.

Camille Saint-Saëns|foto:Profimedia

Král francouzské hudby Camille Saint-Saëns, zlostný, nervózní a mnohdy intrikánský patron, přesto hudební veleduch, jehož busta trůní ve foyer pařížské Opery Garnier, byl Debussyho celoživotní oponent a neodvolatelně zmařil jeho přijetí do Francouzského akademického institutu. Na jmenování Debussyho rytířem Čestné legie v roce 1903 byl už ale krátký. Těžko mohl intrikovat proti autorovi Smyčcového kvartetu, Preludia k Faunovu odpoledni a opery Pelléas a Mélisanda. Bylo by jistě zajímavé nechat fantazii dotvořit kariéru Debussyho jako klavíristy, pokud by nesešel z této dráhy pro nepřekonatelný odpor k prstovým cvičením a etudám. Excelentní klavírista, který fantasticky četl z listu, nezískal po sedmi letech na konzervatoři v ročníkové soutěži první cenu a nemohl tedy ve studiu klavírní hry na konzervatoři pokračovat. A tak se stal skladatelem. Nikoli bez konfliktů s profesorským sborem, jak vypovídá kronika konzervatoře a jeho prohrách při plnění povinnosti stipendisty při studiu ve Ville Medici v Římě.

První dvě obligátní skladby - symfonickou báseň pro sbor a orchestr Zuleima podle Heinricha Heineho, která se nedochovala, a symfonickou skladbu Jaro podle Botticelliho, porota neuznala. Ujala se až třetí povinná skladba ve studijním programu Římské ceny. Je to kantáta z roku 1887 a má titul Vyvolená. A další schválenou skladbou byla Fantazie pro klavír a orchestr z roku 1889. Když ale mělo dojít k jejímu veřejnému provedení zjistil autor, že s kompozicí není spokojen, protože je těžkopádná a sebral hudebníkům z pultů party a nedovolil ji zahrát. Premiéru měla až po smrti autora. Ve finále se s pařížskou konzervatoři nerozešel v dobrém. Na závěrečném koncertě, který patřil jeho absolutoriu, zamítla porota skladbu Jaro, kterou do koncertu vybral. Debussy svůj koncert odřekl.

Jako už známý komponista se pak protloukal životem ve společenství hudebníků, básníků, malířů a žen. Několik mileneckých dobrodružství ukončilo manželství s Marií Rosalií Texierovou, zvanou Lilly. Skončilo nepěkně. Skladatel seznal, že Lilly není muzikální a že jeho nová přítelkyně Emma Bardacová, manželka bankéře, má k hudbě vřelý vztah a dobře zpívá. Po skandálních rozchodech obou se s Emmou v roce 1908 oženil – to už byla na světě jejich dcera Claude-Emma. Napsal pro ni klavírní cyklus Dětský koutek a hudbu k baletu Skřínku na hračky. Ze svých cest, kdy vydělával koncertováním na klavír nebo dirigováním, psal své dcerušce, které říkali Chou-Chou, této „nejsvěžejší melodii skladatelova srdce“, dojímavé pohlednice.

Představitelka Mélisandy, skotská diva Mary Gardenová, které už šest let před operou napsal písňový cyklus Ariettes oubliées, tedy Zapomenuté popěvky, ke Claudovu citovému životu řekla: „Upřímně nevím, jestli Debussy někdy někoho opravdu miloval. Miloval svou hudbu – a možná i sebe. Byl zahalen do svého génia.“

Claude Debussy zemřel 25. března 1918 a za několik měsíců po něm zemřela i jeho milovaná dcerka Claude-Emma. Z odkazu skladatele nabízíme ve dvoudílném rozhlasovém setkání výběr ze všech žánrů, kterým se věnoval. Jsou to písně , skladby pro klavír, kterých jako pianista napsal přes dvacet, orchestrální skladby a komorní díla. Připomínáme si 160. výročí narození Clauda Debussyho, připadá na 22. srpen, a věřte nebo ne, asi poslední česká biografie vyšla v roce 1958, tedy před čtyřiašedesáti lety z pera Václava Holzknechta.