Pelléas a Mélisanda: Hudba začíná tam, kde končí slovo

O proslulosti vlámského literáta Maurice Maeterlincka ve francouzském prostředí svědčí snad nejlépe patnáct překladů do češtiny, které od roku 1894 do roku 1928 pořídila spisovatelka a překladatelka Marie Kalašová. Jejích šest překladů vydal Otto, třetí prací byla v roce 1900 hra Pelléas a Mélisanda. Vedle muzikantů a malířů a hudebníků, kteří ve spřátelené Francii nalezli svou inspiraci, máme tu krásný příklad přejímání nejlepších plodů francouzské kultury.

Symbolistická práce Maeterlinckova byla základem několika hudebních děl. Nejznámější je stejnojmenná opera od Clauda Debussyho, která měla svou premiéru v roce 1902. Skladatel ji objevil v roce 1892 a pustil se do komponování. Původní Maeterlinckova hra měla premiéru v roce 1893 v divadle Les Bouffes Parisiens v Paříži. Do jeho plánů ale vstoupila anglická divadelní herečka uměleckým jménem Patrick Campbellová, která ho v roce 1898 pozvala ke spolupráci na Maeterlinckově hře, ke které si přála zkomponovat hudební doprovod. Skladatel nabídku odmítl, měl už svou představu o budoucí hudbě. Ve své odpovědi proslulé herečce píše: "Vždy budu preferovat věc, ve které je svým způsobem děj obětován výrazu, který hledá duše. Zdá se, že mi, že v tom případě je hudba lidštější, živější, že můžeme vytříbit své výrazové prostředky".

Debussyho, který svou operní vizi vyjádřil slovy, že hudba začíná tam kde končí slovo, v tomto případě nahradil Gabriel Fauré, který pro krátkost termínu přizval ke spolupráci Charlese Koechlina. Ten dokončil orchestraci a později z ní vytvořil také suitu. Další hudební život vdechli Maeterlinckově předloze Mel Boris, který rovněž v roce 1898 napsal klavírní skladbu s názvem Mélisande, poté Arnold Schoenberg stvořil symfonickou báseň Pelléas a Mélisanda a v roce 1905 se k tvůrcům připojil Jean Sibelius se scénickou hudbou o pěti částech a konečně v roce 2013 napsal Alexandre Sinfoniu Concertante pro flétnu a orchestr, inspirovanou Maeterlinckovou hrou Pelléas a Mélisanda.

Historie vzniku Debussyho opery počíná koncem roku 1892 či počátkem roku 1893, kdy skladatel hru objevil. Požádal tehdy symbolistického básníka Henriho de Regniera, aby od Maeterlincka dopisem získal svolení ke zhudebnění hry. Dostal je a poté ještě spolu s belgickým básníkem Pierrem Louysem osobně Maeterlincka v Gentu navštívili, aby dojednali některé úpravy. Pellea komponoval dva roky, ale nad dokončenou partiturou zjistil, že s prací není spokojen a pokračoval v tvorbě ještě další tři roky. A když se měsíc před premiérou ukázalo, že není dostatek času na změny scén, přikomponoval mezi ně orchestrální části.

Cesta k premiéře byla ale trnitá. Maeterlinck totiž na přání své manželky operní zpěvačky Georgetty Leblanckové usiloval, aby dostala roli Mélisandy. V divadle ale nesouhlasili a také se svým typem na roli křehké dívky nehodila. Leblancová se o svém opominutí dozvěděla z rozpisu rolí a nastartovala katastrofu. Básník odvolal souhlas ke zhudebnění a troufl si ohrožovat skladatele v jeho domě. Nakonec byl podezřelý i z autorství posměšného pamfletu, který se prodával u vchodu do divadla. Na generální zkoušce publikum běsnilo, ale dobrou premiéru měla opera v Salle Favart Komické opery v Paříži 30. dubna 1902. Úlohu Mésalindy zpívala skotská sopranistka Mary Gardenová, Jean Périer byl Pelléas a divadelní orchestr dirigoval André Messager. Během dvaceti let od premiéry měla opera  v Paříži na dvěstě repríz a rychle se šířila na scény po Evropě i v Americe.

V Čechách se Debussyho opera Pelléas a Mélisanda hrála poprvé v září roku 1908 v Novém německém divadle, dnes Státní opeře Praha, kde ji uvedl ředitel Angelo Neumann. Zpívala se v němčině z překladu Friedricha von Oppeln-Bronikowskiho, který upravil Otto Neitzel. České publikum a umělecké kruhy se o představení téměř nezajímaly. 

V námi uváděné nahrávce opery Pelleás a Mélisanda od Clauda Debussyho zpívají:

Maria Ewingová jako Mélisanda, Francois Le Roux je Pelléas, José van Dam zpívá Golauda, Jean-Philippe Courtis  ztvárníl role Arkela a pastýře, Christa Ludwigová zpívá Genevievu, Patrizia Pace vystupuje v roli Yniolda, Rudolf Mazzola zpívá postavu doktora, Koncertní spolek sboru Vídeňské státní opery, sbormistr Helmuth Froschauer  představuje námořníky. Hrají Vídeňští filharmonikové, řídí Claudio Abbado. Nahrávka vznikla v roce 1991 ve Velkém sále vídeňského Konzerthausu a následující rok ji vydala společnost Decca.

Vysíláme v neděli 21. srpna v 16:00.