Prodaná nevěsta - dvakrát a pokaždé jinak

3. říjen 2018

Ke stému výročí slavnostního představení v Národním divadle v Praze, 29. října 1918, připravila stanice ČRo D-dur na neděli 28. 10. a na pondělí 29. 10. 2018 unikátní dvojí uvedení opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, v její původní a pozdější definitivní verzi.  

O Prodané nevěstě se Bedřich Smetana vyjádřil, že to byla „vlastně jen hračka“. Daleko více si vážil svých vážných oper, Dalibora a zejména Libuše, kterou označil za „slavné tableau a hudebně dramatické uživotnění“ a sám ji určil pro slavnostní chvíle. Slova o Prodané nevěstě pronesl 5. května 1882 u příležitosti 100. představení opery na scéně Národního divadla a jeho výrok známe zprostředkovaně. Hrdost, jakou cítil vůči Libuši, je z dopisu kapelníku Adolfu Čechovi ze 17. srpna 1883. Oba názory skladatel vyslovil se značným časovým odstupem od vzniku děl, jako ohlédnutí za vlastně už uzavřenou tvorbou. Smetanovi životopisci usuzovali na základě svědectví jeho současníků i prohlášení skladatele samotného, že svůj hlavní cíl v operním oboru viděl ve vytvoření velké tragické opery. Ještě v prosinci 1882 však psal Adolfu Čechovi: „Co se týče oper samých, které bych ještě chtěl českému divadlu zanechati, jsou to: komická, kde celé technické umění zpěvu panuje, a konečně vážná opera dle mého studia velkých skladatelů – a to především v slohu mém vlastním.“ K tomu už mu však nezbylo sil.

Umělci se mohou ve svých odhadech i přáních mýlit. Prodaná nevěsta sice nepřesvědčila ihned a teprve její konečný tvar po úpravách si získal pevné místo v repertoáru, odkud však už nikdy nezmizela. Po Smetanově smrti se její provádění v Národním divadle drželo v počtu mezi sedmi až deseti reprízami v sezoně a po každé derniéře následovala bezprostředně nová inscenace. Roku 1891 se opera hrála sedmnáctkrát a abonenti si stěžovali, že častým obehráváním dílo zevšední a úroveň představení klesá. Ale pak přišel roku 1892 úspěch hostování Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni s jednoznačným vítězstvím Prodané nevěsty, která se ve výstavním divadle oproti původnímu plánu nakonec hrála během týdne čtyřikrát. Následujícího roku přišlo první provedení opery v němčině v Divadle na Vídeňce – a Prodaná nevěsta se stala národní ikonou.

Národ rozhodl za skladatele. Jako dílo, které reprezentuje českost, nezvolil velebný obraz z mytologických dějin, nýbrž onu „hračku“, anekdotku o sebevědomém děvčeti a mladíkovi s poctivou duší, který svého sice dosáhne tak trochu „podvodem“, ale pořádně přitom zesměšní prohnaného kšeftaře se štěstím zamilovaných.

Chvíle nejslavnostnější

Prodaná nevěsta se uváděla k příležitostem všedním i slavnostním. V Národním divadle se hrála také den po vyhlášení Československé republiky, 29. října 1918, namísto původně plánovaného Bludného Holanďana. Byla to inscenace devět let stará, jejíž premiéra se konala ve výroční den Smetanova úmrtí, 12. května 1909. Nastudoval ji Karel Kovařovic, režii měl Robert Polák. Obsazení slavnostního představení k založení republiky se oproti premiéře inscenace změnilo. Mařenku zpívala Marie Šlechtová, Jeníka Otakar Mařák, Vaška Mirko Štork (který byl roku 1909 Jeníkem), Kecala Jiří Huml. Vyměnili se i další účinkující a choreografie, kterou po Achillem Viscussim převzal Augustin Berger. Nová byla výprava Aloise Kalvody, pořízená pro smetanovský cyklus roku 1915 a také režisér Robert Polák provedl v inscenaci úpravy. Dirigentem byl stále Karel Kovařovic. Dočkal se ještě toho, když od 1. května 1920 přešlo Národní divadlo pod zemskou správou. Naposledy dirigoval 27. května toho roku – Prodanou nevěstu.

 „Z bouřného času jsme se narodili...“

„V první den svobody, v Národním divadle byla včera provozována Smetanova Prodaná nevěsta,“ psaly následujícího dne noviny. „Hlediště bylo ve všech prostorách přeplněno nadšeným obecenstvem, jež vesměs dostavilo se ozdobeno slovanskými trikolorami. Po prvním jednání, jemuž předcházel proslov Nerudův Jen dál! – mistrně přednesený paní Leopoldou Dostalovou – zapěli veškeří účinkující národní hymnu Kde domov můj, kterou obecenstvo zpívalo s sebou s orchestrem.“ Představitel Národního výboru, novinář a spisovatel František Václav Krejčí, který promluvil z lóže, připomněl význam Smetanův a Národního divadla jako symbolu naší samostatnosti. „Před divadlem stály zástupy lidu, jenž pěl národní písně a uchystal členům Národního výboru nadšenou ovaci.“ Mezi těmito zástupci byli šéf činohry Národního divadla a spisovatel Jaroslav Kvapil, novinář Jan Herben, básník a politik Josef Svatopluk Machar, protestantský kněz a příští ministr železnic Isidor Zahradník, muž, který 28. října dopoledne u pomníku svatého Václava pronesl slova o rozlomených poutech, v nichž „nás týrali Habsburkové“.

Na Libuši došlo v Národním divadle 1. listopadu, s Emou Destinnovou v titulní roli. 

Závěrečný obraz apoteózy byl tentokráte pozměněn v hold samostatnosti české a představoval Čechii s planoucí pochodní Svobody v ruce, věnčící červenobílý prapor, jejž třímal statný Čech, přičemž jeho druh drtil okovy. Při představení došlo k nadšeným ovacím, zejména Libuši slečny Destinnové. Apoteóza byla provázena bouřlivými projevy a nadšené obecenstvo zapělo s průvodem orchestru dvě sloky národní hymny Kde domov můj a Hej Slované.

Představení se opět zúčastnili členové Národního výboru v čele s místopředsedou Aloisem Rašínem a mnoha dalšími „muži října“. Následujícího dne se znovu hrála Prodaná nevěsta, Mařenku tentokrát zpívala Ema Destinnová a představení se konalo „ve prospěch pozůstalých po našich hrdinných československých legionářích“. Ve slavnostní náladě spojené s dobročinným účelem se odehrávaly i koncerty, jako provedení Smetanovy Mé vlasti Českou filharmonií za řízení Ludvíka Čelanského 3. listopadu, rovněž ve prospěch pozůstalých po legionářích.

Úvodník časopisu Hudební revue pak v listopadovém čísle ročníku 1918 shrnul události patetickými slovy s patřičným důrazem na národní strunu: „Dne 28. října 1918 pozdvihl ujařmený národ hlavu a setřásl okovy třístaleté politické a mravní poroby. Vítajíce jako list českého hudebnictva jitřenku svobody jsme si vědomi, že ve vlastním státě i nás očekávají nové, zodpovědné úkoly, nová a veliká práce. Zpuchřelý režim, udržovaný po staletí prostředky nejkrutějšího násilí, nebyl sice v umění hudebním pociťován tou pokořující měrou jako v literatuře. Přesto však moc, která národ náš uměle připravovala o prostředky vzdělání, o volný, nerušený rozvoj, která nám brala hmotné podmínky k rozvinutí všech sil duševních, jež právě v umění hudebním rozvily se způsobem tak impozantním, tato moc, která byla podporována bohatě nadanými institucemi i prodejnou žurnalistikou, dovedla násilně stlačiti též význam české hudby na kolbišti světovém. [...] Česká hudba byla jediným naším jazykem, když slovo bylo odsouzeno k úzkostnému mlčení. [...] V novém svobodném státě bude nám tvořiti nové a svobodné instituce, nové organizace, hledati nové umělecké i existenční podmínky pro české hudebníky a nové styky s našimi přáteli, od nichž jsme byli odloučeni.“

Logo

Bedřich Smetana by jistě rád na jevišti v takto slavnostní den viděl svou Libuši. Sklon k patosu je nám však cizí – vzletná slova úvodníku z Hudební revue znějí strojeně a nezapřou tendenčnost. Mnohem věrohodněji působí slova spisovatele a divadelního kritika Karla Engelmüllera, zveřejněná v časopise Zlatá Praha. Ani on se nevyhnul přemíře superlativů, jeho nadšení je však spontánnější, upřímnější: „Národní divadlo oslavilo první den české svobody Smetanovou hudbou, tím, co máme nejlepšího, nejdůstojnějšího, nejvýznamnějšího v divadelním našem umění. Sehrálo jeho věčně svěží, čarovnou mocí své krásy vždy znova a znova opájející Prodanou nevěstu. Kdo jiný zasloužil, aby ho bylo vzpomenuto ve velkou tu dějinnou chvíli, kdy celá země tonula v nadšení, kdy všecka česká srdce bušila nesmírným štěstím nad dosaženým vítězstvím, kdo jiný měl být s námi v drahých těch místech, promlouvati k nám, jásati s námi, než génius toho, jenž první zažehl daleko do ciziny pochodeň našeho kulturního vzkříšení a celému světu pověděl svými vroucími tóny, svým zázračným uměním o naší lásce k národu, o našich smělých snech a nadějích! Snad nikdy nezazářily první takty ouvertury s tak prudkou radostí jako toho večera, snad ještě nikdy nezahlaholil sbor ‚Proč bychom se netěšili‘ s takovou vřelostí a bujná skočná nesváděla a nerozehrávala smysly k takovému rozjaření! Hoj, jak dnes jinak hýřil ten tanec, k jaké rozkoši rozohňoval krev, s jakou pestrostí míhaly a mísily se barvy krojů, sukénky se vzdouvaly, výkřiky vzlétaly, jakou omamnou vášní opíjela ta melodie.“

 „Proč bychom se netěšili...“

Trikolory zářily, rakouská orlice se kácela, monarchie přestala existovat. Přišla však doba „ouvej, ouvej, konec radostí, starosti, zlosti, mrzutosti“, a ne ty soukromé a manželské, ale mnohem větší a zlověstnější. Na to se však v onu chvíli myslet nechtělo.

Přes tři a půl tisíce představení Prodané nevěsty do dnešního dne jen na scénách Národního divadla (a jeho předchůdce Prozatímního divadla) je dostatečným svědectvím významu opery v pravém slova smyslu národní, součásti kulturní dědictví, díla, jehož hodnota nepomíjí, i když to podle Smetanových slov je „vlastně jen hračka“. Opery, která je nadto uznávána a obdivována v mezinárodním měřítku. A patří k paradoxům kulturních dějin, že nejčastěji se hraje v Německu, kde ji jen v posledních třech letech uvedlo dvanáct divadel.

Vlasta Reittererová

 

"Prodanka" doma a ve světě

Smetanova komická opera Prodaná nevěsta patří nejenom k nejkrásnější a posluchačsky a interpretačně oblíbené, ale pravděpodobně asi i k „nejčeštější opeře“, která byla ve 2. polovině 19. století napsána. A to nejenom díky Smetanově vpravdě naprosto geniální hudbě – která jiná česká komická opera nejenom z té doby se může pochlubit „šlágry“ doslova v každém hudebním čísle, od předehry po poslední scénu? – ale také díky vtipnému a duchaplnému libretu Karla Sabiny, který vytvořil půvabný, komicky laděný obrázek z tehdejší české vesnice s dodnes naprosto živými charaktery jednajících postav, které už přes 150 let stále oslovují nové a nové publikum (tato opera svého času rovněž bývala dlouhá léta kmenovým, doslova parádním číslem našeho Národního divadla v Praze…). Po celé 20. století patřila Smetanova Prodaná nevěsta k velmi často uváděným operám nejenom v tehdejších československých operních domech a oblastních scénách, ale také i v zahraničí. Jenom v Rakousku a Německu patří od 90. let 19. století k nejvíce uváděným českým operám.    

Pozornosti neušla „Prodanka“ ani studiovému natáčení. Připomeňme si namátkou ty nejslavnější nahrávky: k jednomu z nejstarších českých kompletů patří nahrávka Otakara Ostrčila z roku 1933; následovaly další, které vyústily v 50. letech min. stol. v legendární komplety Jaroslava Vogela a Zdeňka Chalabaly s tehdejší pěveckou „Zlatou gardou“ Národního divadla; na ně pak o 20 let později navázal se svým kompletem Zdeněk Košler. V roce 1974 (50. výročí Roku české hudby a 150. výročí Smetanova narození) nastudovali studenti pražské Konzervatoře s dirigentem Liborem Hlaváčkem původní zpěvoherní verzi Prodané nevěsty z roku 1866 a v několika představeních ji provedli v Tylově divadle v Praze, z nichž Československý rozhlas v Praze pořídil unikátní zvukový záznam. Ten byl v roce 2016 vydán na kompaktních discích vydavatelstvím Radioservis, a.s.  Podobně dlouholetou a interpretačně pestrou diskografii má Prodaná nevěsta pak především v Rakousku a Německu. A z těch nejnovějších nahrávek pak nelze nepřipomenout komplet dirigenta Jiřího Bělohlávka pořízený s další českou pěveckou generací v Anglii, v  roce 2012.

Libor Dřevikovský

Na včerejšek stanovený „Bludný Holanďan“ zmizel v propadlišti a nebylo třeba dlouho přemýšlení o tom, co dávati v první den české svobody. Co jiného se mohlo v tomto dnu českého vzkříšení hrát v Národním divadle než dílo Smetanovo, než ta z jeho oper, která učinila české jméno známým v celém kulturním světě. Co jiného mohlo zaznít prostorami Národního divadla v den české radosti a českého nadšení, než ta z oper, v níž hned po vyzdvižení opony rozjásá se „Proč bychom se netěšili“… Divadlo plně obecenstvem obsazené bylo slavnostně osvětleno. Nad bývalou královskou lóží vlál prapor Spojených Států, věnovaný Nár. divadlu americkými Čechy. V prosceniových ložích, jež hostívali představitele bývalé státní moci, přítomni byli zástupcové Národního výboru pánové: dr. Herben, Machar, dr. Zahradník, F. V. Krejčí a J. Kvapil. Představení „Prodané nevěsty“ předcházela jako prolog Nerudova báseň „Jen dál“ v lapidárním a zaníceném přednesu pí. Dostalové. Vzápětí rozlétly se divadlem jásavé zvuky ouvertury a prvního dějství „Prodané nevěsty“, řízené p. Kovařovicem. V nadšený potlesk po prvním dějství zanotoval orchestr naši Národní hymnu a tu odehrál se zjev v opeře velmi řídký: zpívali unisono sólisté, sbor, balet, zkrátka celé jeviště a s ním svorně i celé hlediště. Pak se ujal slova za Národní výbor spisovatel F. V. Krejčí, jenž pozdraviv první den české svobody, vzpomenul světlé památky Bedřicha Smetany, geniálního tvůrce české hudby, českých umělců i všech českých lidí, kteří budovali a ke vzrůstu pomáhali Národnímu divadlu, od něhož jdeme dnes k další metě svého snažení: k vybudování samostatného neodvislého československého státu. V radostně jásavé náladě a za neutuchajícího potlesku dozněla pak nesmrtelná naše „Prodaná“ až k svému závěrečnému akordu.

 Národní listy, v Praze, středa 30. října 1918, 58. ročník, Číslo 118.

 

Jitka Soběhartová (Mařenka) a Miloš Ježil (Jeník). Foto z představení v Tylově divadle v Praze v roce 1974.

Vysíláme na D-dur v neděli 28. 10. 2018, 16:00

Sté výročí slavnostního představení v Národním divadle v Praze, 29. října 1918

Bedřich Smetana - Prodaná nevěsta, komická zpěvohra o 2 dějstvích, libreto Karel Sabina - původní verze z roku 1866. Premiéra 30. května 1866, Praha, Prozatímní divadlo

Osoby a obsazení:

Krušina, sedlák - Miloslav Pařízek

Ludmila, jeho žena - Oldřiška Procházková

Mařenka, jejich dcera - Jitka Soběhartová

Tobiáš Mícha, gruntovník - Josef Línek

Háta, jeho žena - Eva Marková

Vašek, jejich syn - Vladimír Doležal

Jeník, Míchův syn z prvního manželství -  Miloš Ježil

Kecal, vesnický dohazovač - Luděk Vele

Principál komediantů - Lubomír Vraspír

Esmeralda, komediantka - Jana Kloučková

Indián, komediant . Aleš Hendrych

Kluk - Zbyněk Brabec

Pěvecký sbor posluchačů Konzervatoře v Praze, sbormistr Jan Kasal, Symfonický orchestr posluchačů Konzervatoře v Praze, řídí Libor Hlaváček

Záznam Čs. rozhlasu v Praze z představení v Tylově (Stavovském) divadle v Praze, 26. května 1974. V roce 2016 vydáno na CD vydavatelstvím Radioservis, a.s.

 

Logo

Vysíláme na D-dur v pondělí 29. 10. 2018, 20:00

Bedřich Smetana - Prodaná nevěsta, komická opera o 3 dějstvích, libreto Karel Sabina - definitivní verze z roku 1870, premiéra 25. 9. 1870, Praha, Prozatímní divadlo

Osoby a obsazení:

Krušina - Jindřich Jindrák                                            

Ludmila, jeho žena - Marie Veselá                                     

Mařenka, jejich dcera - Gabriela Beňačková-Čápová

Tobiáš Mícha, gruntovník - Jaroslav Horáček

Háta, jeho žena - Marie Mrázová

Vašek, jejich syn - Miroslav Kopp

Jeník, Míchův syn z prvního manželství - Peter Dvorský

Kecal, vesnický dohazovač -Richard Novák

Principál komediantů - Alfréd Hampel

Esmeralda, komediantka - Jana Jonášová

Indián, komediant - Karel Hanuš

Kluci - Jaroslav Stůj, Roman Liška                          

Pražský filharmonický sbor, sbormistr Josef Veselka, Česká filharmonie, řídí Zdeněk Košler

Nahrávka firmy Supraphon vydaná roku 1982

 

Spustit audio

Více z pořadu