Prvotina Siegfrieda Wagnera - Der Bärenhäuter
Od smrti syna Richarda Wagnera Siegfrieda uplynulo 90 let. Jeho operní prvotinu vysíláme v neděli 19. července v 16:00.
22. ledna 1899 měla v Královském dvorním a národním divadle v Mnichově premiéru operní novinka Der Bärenhäuter, která byla dílem autora, jehož jméno právem vzbuzovalo velkou zvědavost i nemalou míru očekávání – Siegfried Wagner.
WAGNER JUNIOR
Jediný syn Richarda a Cosimy Wagnerových spatřil světlo světa 22. června 1869 v Triebschenu v době, kdy Wagner pracoval na třetím díle své tetralogie Prsten Nibelungův a syn tak dostal jméno podle hlavního hrdiny. O mnoho let později to s jistou mírou nadsázky komentoval slovy: „Rodiče mi dali jméno Siegfried. Nu – kovadlinu jsem nepřesekl, draka jsem nezabil, moře plamenů jsem nepřekročil. A přesto doufám, že jsem hoden tohoto jména, protože strach rozhodně není můj případ. Motivy svých děl jsem čerpal zejména z německých lidových pověstí. Jejich hledání, odkrývání a poskládání není snadné, je v nich však ještě mnoho nedotčených pokladů.“
VÝCHOVA DĚDICE
Po smrti Richarda Wagnera (13. února 1883) převzala vedení Bayreuthu vdova Cosima Wagnerová, ale současně už připravovala svého syna Siegfrieda na to, aby později převzal rodinnou štafetu v další generaci, která se bude o wagnerovské dědictví dále starat. Vedle studia architektury (jejíž znalosti o mnoho let později využil v bayreuthských inscenacích) byl tak mladý Siegfried připravován i hudebně. Jeho učitelem kompozice se stal náruživý wagnerián a skladatel Engelbert Humperdinck, autor úspěšné pohádkové opery Hänsel und Gretel. Od roku 1892 působil Siegfried v Bayreuthu jako asistent dirigenta a mj. nesl zodpovědnost za výběr pěvců, které vyhledával v německých divadlech. Cosima Wagnerová o svém synovi říkala: „Jsem ráda, že je Siegfried hudebník a nestaví zámky pro bankéře, nádraží pro uspěchaná budižkničemu nebo – k ostudě Německa – divadla pro italský brak." V roce 1896 se v Bayreuthu uskutečnilo – po dvaceti letech od premiéry poprvé – uvedení celé tetralogie Prsten Nibelungův. Obnovený Prsten Nibelungův byl prvním oficiálním Siegfriedovým dirigentským vystoupením v "rodinném" Festspielhausu. O 12 let později, v roce 1908, pak stanul v jeho čele, co by ředitel, dramaturg, režisér a dirigent; tento post zastával až do své smrti roku 1930.
Proč jsem srovnáván se svým otcem? To mne zlobí …
GÉNIUS VE STÍNU
Muzikoložka Vlasta Reittererová, autorka stejnojmenného rozhlasového pořadu o životních osudech skladatele, libretisty a dirigenta Siegfrieda Wagnera v něm o jeho operní prvotině píše: „… Siegfried Wagner nemohl a nechtěl být jen interpretem, vykladačem děl svého otce. Jeho první celovečerní operou byla pohádková opera Der Bärenhäuter – Medvědí kůže. Jako otec, psal si i Siegfried libreta ke svým operám sám. Předlohu našel v pohádkách bratří Grimmů. Můžeme v tom spatřovat navázání na nerealistickými postavami zabydlená díla Richarda Wagnera. Jako žánr však Siegfried zvolil komickou pohádkovou operu, tedy odklon od směru vrcholné tvorby otcovy. Sám o tom říká: "Návrat k jednoduchosti! Úzký rámec! Nastoupení této cesty budiž mou zásluhou. Jen tak se můžeme osvědčit jako praví wagneriáni. Prostá, duchaplná německá veselohra, to je to, co nám ještě zbývá vytvořit. Od mého otce je třeba se učit stylu, deklamaci, instrumentaci, dramaturgické stavbě. Nevystupovat však na koturny, abychom se nestali politováníhodnými epigony. Být wagneriánem znamená poznat hranice Wagnerova slohu. Ne rámus nibelungovského orchestru, který má zastřít chudobu nápadů. Učit se jemnosti modulací, a nebloudit ve všech možných tóninách, když se po jevišti mátoží dva lidičkové a neumí si ani říci Dobré ráno."
Postavy první Siegfriedovy opery si však dokáží říci věci všední i vznešené. Děj pohádky Medvědí kůže nabízel řadu divadelně a hudebně lákavých situací, kterých skladatel bezezbytku využil. Ať je to setkání Čerta s Hansem Kraftem (Silákem Honzou), půvabná scéna se strašidly v hostinci nebo naopak lyricky jemné pasáže, kdy se rodí láska mezi Hansem a purkmistrovou dcerou Louisou, jejíž věrnost jej může zbavit Čertovy kletby a řada dalších pohádkových motivů a postupů… Siegfriedova operní prvotina zůstala ze všech jeho děl nejúspěšnější. V první sezóně po premiéře v Mnichově byla provedena sedmasedmdesátkrát a v další sezóně pětadvacetkrát, mimo jiné byla v evropských divadlech uvedena také anglicky, francouzsky a maďarsky. Opera se úspěšně hrála v Lipsku, Hamburku, Vídni, Gothě a také v Praze (v Novém německém divadle). Kritika pochopitelně pátrala po příčině úspěchu: "Snažil se Siegfried Wagner volbou námětu a způsobem zpracování podbízet vkusu publika? Chtěl snad volbou pohádky a komického prvku dohnat to, co jeho otec promeškal? Nebo se dá skutečně očekávat nová wagnerovská vlna? Zatímco Richard Wagner čerpal náměty svých hudebních dramat z mýtů, Siegfriedovým zdrojem byly pohádky s historickým pozadím. Jeho vyprávění není přímočaré, postavy mají komplikované osudy i charaktery a v každém díle nalezneme časté autobiografické rysy…"
NAPSALI O NĚM
Český skladatel Josef Bohuslav Foerster, působící na sklonku 90. let 19. století v Hamburku, o Siegfriedově operní prvotině výstižně napsal: „Syn geniálního otce nesl nejen slavné jméno, ale i jeho kletbu. Hudbou se zabýval tak trochu pour plaisir. Richard Wagner první pokusy synovy prostě s úsměvem, ale energicky odsoudil: Skladatelských vloh nemáš – a bylo po všem. Leč co odsoudil kdysi otec k nečinnému spánku, probudila po letech neočekávaně matka, pravý spiritus movens, dáma plná energie a síly. Kdo sledoval postup událostí kolem jeho opery Medvědí kůže od premiéry v Mnichově, stěží si dovedl učiniti náležitou představu o tom, má-li první pokus mladého Wagnera skutečně uměleckou cenu aneb je-li tu opět jednou položen nový doklad, že je možno snadněji dojíti cíle protekcí, nežli uměním, kramářskými reklamami, nežli poctivou, tichou prací. Odpovím hned: Bärenhäuter je slibný pokus a německá jeviště mají nejednu příčinu otevříti své brány synu velkého reformátora. Původní noty Siegfried Wagner ještě nenašel, ale té v prvotinách jeho otce také ještě nebylo. Čím se dnes prokázal, to stačí: vážná snaha, nadání a výborná příprava.“
Vídeňský avantgardní skladatel, "otec atonality", Arnold Schönberg o Siegfriedu Wagnerovi napsal: „Syn tohoto otce je jako umělec nepochybně obětí pedantické teorie, která nesoudí podle skutečných hodnot, ale podle domnělého přírodního zákona, podle nějž žádný významný muž nesmí mít významného syna, ačkoli Johann Sebastian Bach měl dva velmi významné syny a ačkoli Siegfried Wagner je hlubší a originálnější umělec než mnozí z těch, kteří jsou dnes slavní."
NAPSAL O SOBĚ
Na sklonku života Siegfried Wagner o sobě, coby operním skladateli, napsal: „Člověk musí umět čekat. Jednou to určitě přijde. Jednou má díla prorazí. ´Chi va piano, va bene´, říkají Italové. To je možná ještě lepší než naše ´pospíchej pomalu´. A nestane-li se tak za mého života…? Víte, čekám trpělivě a bez rozmrzelosti. Jednou to přijde – až umřu… A že z toho nic nebudu mít? Budou mít druzí. Jestli mi budou vděčni nebo ne? Proč jsem srovnáván se svým otcem? To mne zlobí, já to nechci. Můj otec chtěl bojovat proti Meyerbeerovi. Jak může někdo něco takového chtít? Meyerbeer byl pravý reklamní hrdina. Dnes jsou takoví hrdinové ještě hlasitější, jejich obchody křičí ještě víc. Dám přednost tomu se stáhnout a čekat…“
TRPĚLIVÉ ČEKÁNÍ
Po Siegfriedově smrti v roce 1930 se jeho opery v repertoáru německých divadel objevovaly sporadicky, až se prakticky přestaly úplně hrát (příležitostně se koncertně nebo v rozhlasovém vysílání uváděly orchestrální předehry k operám). Po roce 1933 upnula německá nacistická hudební propaganda pozornost k dílu jeho otce Richarda Wagnera a Siegfriedova manželka Winnifred, dědička Bayreuthu, se stala jednou z hybných sil v této temné etapě Bayreuthských slavnostních her. Ani období po skončení Druhé světové války a následném obnovení bayreuthského Festivalu v 50. letech, v jehož čele stanuli Siegfriedovi synové Wolfgang a Wieland, nepřineslo změnu v uvádění oper jejich otce, protože jejich ovdovělá matka Winnifred zablokovala jejich provádění do roku 1972. K velmi pozvolnému návratu oper Siegfrieda Wagnera na jeviště přispěla v 70. letech jeho dcera Friedelind (1918-1991). V roce 1975, po 61 letech od doby vzniku, byla v nastudování dirigenta Leslieho Heada v Londýně uvedena Siegfriedova opera Der Friedensengel. V příštích devíti letech byla další hudebně-dramatická díla příležitostně provedena v divadlech Wiesbadenu, Mnichově a Solingenu. Od roku 1992 se Siegfriedovy opery pravidelně objevují v dramaturgii Festivalu v Rudolstadtu a po roce 2000 i v dalších evropských divadlech. Velkou zásluhu na šíření hudby Siegfrieda Wagnera měl od 90. let 20. století německý dirigent Werner Andreas Albert (1935-2019), který studiově nahrál komplet operních předeher, orchestrálních skladeb a několik operních průřezů.
Bayreuthské Festspiele, jimž Siegfried Wagner ve své éře věnoval své nejlepší umělecké síly a zdraví (zemřel vyčerpáním během zkoušek na Tannhäusera) a udržel je po Velké válce „nad vodou“, dodnes nepovažují jeho operní dílo hodné festivalové pozornosti, jímž by se dala poutavě obohatit každoroční wagnerovská dramaturgie.
Napsal Libor Dřevikovský s kompilací textů Vlasty Reittererové z pořadu „Génius ve stínu – Životní osudy Siegfrieda Wagnera“, vysílaného v Českém rozhlase na stanici ČRo 3-Vltava, v pořadu Akademie, v roce 2003.
Siegfried Wagner: DER BÄRENHÄUTER
Pohádková opera o 3 dějstvích na skladatelovo libreto podle námětu ze sbírky Kinder-und Hausmärchen bratří Grimmů, op. 1
Zpívá Chor des Thüringer Landestheater Rudolstadt, sbormistr Conrad Hasse, hrají Thüringer Symphoniker Saalfeld-Rudolstadt, řídí Konrad Bach