SEN O VELKÉ OPEŘE - Offenbach *200

03522292.jpeg
03522292.jpeg

K 200. výročí narození Jaquesa Offenbacha vysíláme o víkendu 22. a 23. června dvě jeho velké opery

Jacques Offenbach (1819 – 1880) proslul jako geniální autor a v nemalé míře i jako zakladatel divadelního žánru později souhrnně nazývaného klasická francouzská opereta. V jevištním kusu, v němž se střídalo zpívané a mluvené slovo, nechyběly výpravné taneční scény a obsazování byli přední komičtí herci a zpěváci (podle momentálních finančních možností divadel). Formální stavbou se opereta podobala „zmenšené opeře“ a často si formou parodií nejrůznějších námětů i hudebních stylů, v podobě karikatur, fantaskních féerií či buffoniád, brala „na mušku“ právě svoji „starší divadelní sestru“. Posláním operety bylo přinášet zábavu a není divu, že se záhy s nebývalým úspěchem rozšířila po celé tehdejší divadelní Evropě a později i do Zámoří. V tomto smyslu byl Jacques Offenbach klíčovou osobností: svými díly vytvořil jakýsi formální vzor operety, který byl obecně převzat a napodobován, ale i modifikován podle konkrétního společenského prostředí, zejména v Rakousku, Německu, Anglii i Americe. Ve své době měly Offenbachovy operety mimořádný ohlas v zemích Habsburské monarchie a jejich obliba přispěla ke vzniku naprosto jedinečné operetní žánrové varianty,tzv. vídeňské operety, jejíž první podobu podle offenbachovského vzoru vytvořil Franz von Suppé, a kterou pak k naprostému vrcholu přivedli Johann Strauß ml., Carl Millöcker nebo Carl Zeller a následující generace skladatelů Franze Lehára, Oskara Nedbala, Emmericha Kálmána ad.

Rýnské rusalky  

Jacques Offenbach ve svém muzikantském srdci nosil celý život velký sen: napsat skutečnou ´operu´, takovou, jakou úspěšně komponovali jeho současníci: Meyerbeer, Gounod, Boieldieu nebo Auber ad. Měl touhu dokázat pařížskému divadelnímu publiku, že je schopen vytvořit i víc než vtipné a líbivé operetní kuplety a ansámbly. První pokus o jakousi komickou operu z roku 1860, jednoaktovka Barkouf, skončil debaklem a později se k němu raději ani nehlásil. Offenbach však nepřestával věřit, že jednou přijde ta pravá příležitost. Očekávaná velká nabídka záhy skutečně přišla. Nikoliv však z Paříže, ale z Vídně. Pro sezónu 1863-64 objednalo ředitelství vídeňského Dvorního divadla U Korutanské brány u Jacquese Offenbacha novou operu v německém jazyce. Velký podíl na této objednávce měla mimořádná obliba skladatelových operet ve vídeňských divadlech, která se datovala od sklonku 50. let a vrcholu dosahovala v následujícím desetiletí, ale v neposlední řadě také i několik předchozích Offenbachových pobytů v městě na Dunaji. Teď však byl zájem získat pro císařské dvorní divadlo od slavného operetního skladatele velké, seriózní operní dílo. Tím se měly stát Les Fées du Rhin čili Die Rheinnixen, neboli Rýnské rusalky.

Zkoušky na Rýnské rusalky začaly ve vídeňské Dvorní opeře 18. ledna 1864, sedmnáct dní před premiérou, a přinesly dva zásadní problémy: opera byla příliš dlouhá a Offenbach byl nucen provést řadu velkých škrtů, a tenorista Alois Ander trpěl hlasovými problémy, které byly předzvěstí vážného psychického onemocnění, jemuž jen několik měsíců po premiéře podlehl. Zajímavý pohled do zákulisí příprav Offenbachových Die Rheinnixen přinesly vídeňské ´Blätter für Musik, Theater und Kunst´, jejichž dopisovatel po generální zkoušce konstatoval: „Až se tyto řádky dostanou vytištěné k očím čtenáře, bude veřejný osud Offenbachovy oper[et]y [!] už rozhodnut. Jakého přijetí se dílu dostane od publika, se dá dokonce i v tomto případě, kdy byly všechny prostory hlediště zaplněny jako při nejnavštěvovanějším představení, těžko předpovědět, protože by se neslušelo z chování publika při zkoušce usuzovat na jeho chování při vlastním představení. […] Bylo by naprosto zbytečné charakterizovat […] talent [pana Offenbacha] pro žánr singspielu a zvláště pro hudební bouffonerii. Jeho operety běží po celé Evropě a všude je znají. Offenbach je tvůrcem kankánu, humoru perlivého jako šampaňské, kořeněného půvabu, pestrých kupletů. Tento rozverný, často bezohledný, ve svém vkusu frivolní a ve frivolitě vkusný hudební klaun se najednou pustil na pole – lyrické opery. Rolničky musel odložit, své půvabné, zhuštěné melodie natáhnout do délky a do šířky, takže ubožátkům praská v údech a ty vyskakují z kloubů. Musel se pokusit chovat usedle, vážně, a kankánu se úplně odříct. Aby to dokázal, musel úplně zapřít svou povahu, což ale – a plně to chápeme – bylo pro tak výraznou individualitu něco nemožného. Všechno, co mohl udělat bylo, že tu svou kankánující žádost donutil násilím ke zdrženlivosti.…“

Další osud Offenbachovy velké romantické opery Rýnské rusalky byl v zásadě zpečetěn: po nepříliš úspěšné vídeňské premiéře v únoru 1864 a několika reprízách, následném uvedení v divadle v Kolíně nad Rýnem a neúspěšném pokusu o nastudování v Paříži, byla opera skladatelem stažena a uložena „do skříně.“ Některé melodie z Rýnských rusalek Offenbach pak později zužitkoval v některých svých příštích operetách, např. ve Fantasiovi, anebo v opeře Hoffmannovy povídky. Původní partitura Rýnských rusalek se tak zásahem samotného skladatele vlastně rozdrobila, později, po jeho smrti, byly její části rozprodány a jako souvislý celek přestala existovat. Až do počátku 21. století, kdy se zásluhou Jeana-Christopha Kecka, francouzského muzikologa, dirigenta, hudebního popularizátora a offenbachovského specialisty, po 138 letech „vynořily z vod zapomnění“ ztracené Rýnské rusalky a opět spatřily světlo světa. Shromažďování všech původních hudebních čísel Offenbachovy opery vydalo na několik let intenzivní badatelské a hudebně restaurační práce, protože jednotlivé autografy díla byly roztroušeny doslova po celém světě. Různé části z opery se nalézaly jak ve veřejně přístupných evropských hudebních knihovnách, tak i v soukromých sbírkách. Mnohaleté úsilí Jeana-Christopha Kecka bylo završeno v roce 2002 koncertním provedením nově zkompletované velké romantické opery Jacquesa Offenbacha Die Rheinnixen (ve vídeňské verzi) na Festivalu Radio France v Montpellier, z něhož vznikl zvukový záznam, který byl v roce 2003 vydán na kompaktních discích. Objev tohoto mimořádně pozoruhodného Offenbachova hudebního díla a jeho nahrávka byly odměněny mnoha cenami mezi nimi např. „Prix Michel Garcin de l´Académie de disque lyrique.“

Jacques Offenbach

Hoffmannovy povídky

V roce 1877, sedmnáct let po propadácích oper Barkouf a Rýnské rusalky, začal šedesátiletý Jacques Offenbach pracovat na své třetí opeře. Na kontě měl sice rovnou stovku úspěšných operet, nicméně stále toužil dokázat nejenom sám sobě, ale především svému uměleckému okolí, že je skutečným dramatickým, operním skladatelem a ne jenom autorem hudebně svěžích komických operet, vaudevillů  a buffoniád. Předlohu k novému dílu Offenbach našel v  divadelní hře Julesa Barbiera (1825 – 1901) a Michela Carrého (1819 – 1872) Les contes d´Hoffmann, uvedenou v pařížském divadle Odéon v roce 1851, kterou pravděpodobně i viděl a možná jej už tenkrát zaujala. O osmadvacet let později si na ni vzpomněl. Situace však byla komplikovaná tím, že Barbier svoji divadelní hru už sice upravil do podoby operního libreta, to však začal zhudebňovat skladatel a sbormistr pařížské Opery Hector Salomon (1838 – 1906). Offenbach se nevzdával a nakonec se mu podařilo kolegu přemluvit, aby mu libreto Hoffmannových povídek přenechal. Po třech letech usilovné práce na nové, fantaskní opeře, v níž se prolínají reálné situace se snovými příběhy (na náměty povídek E. Th. A. Hoffmanna), jednašedesátiletý Jacques Offenbach umírá a zanechává Hoffmannový povídky v rozpracované podobě s mnoha skicami a poznámkami. Na přání rodiny se po skladatelově smrti opery ihned ujal pařížský skladatel a pedagog Ernest Guiraud (1837 – 1892), který dokončil instrumentaci díla a mj. také převedl původní dialogy do podoby operních recitativů; totéž provedl s operou Georgese Bizeta Carmen, která byla původně rovněž s mluvenými dialogy. Pařížská premiéra Hoffmannových povídek 10. února 1881, čtyři měsíce po Offenbachově úmrtí, měla triumfální úspěch, po němž na poli velké opery skladatel po celý život tolik toužil. V témže roce bylo dílo v Paříži uvedeno v bezmála stovce představení.   

Deset měsíců po pařížské premiéře, 7. prosince 1881, byly Hoffmannovy povídky uvedeny v německém překladu ve vídeňském Ringtheateru (Divadlo na Okružní třídě). Na rozdíl od chladně přijatých Rýnských rusalek před sedmnácti lety, vzbudily Hoffmannovy povídky pozornost takřka celé Vídně. Následující den, kdy bylo divadlo opět vyprodáno, však došlo ke katastrofě, která na dvě desetiletí poznamenala uvádění Offenbachovy opery nejenom ve vídeňských v divadlech. Těsně před začátkem představení vypukl v Ringtheateru požár (od špatně zažehnutého plynového osvětlení), který během okamžiku přerostl v ohnivé peklo, v němž nalezlo smrt uhořením, udušením či ušlapáním kolem 300 návštěvníků opery (přesný počet obětí není dodnes znám). Po této tragické události ve Vídni považovali pověrčiví divadelníci Offenbachovy Hoffmannovy povídky za dílo, které „přivolává neštěstí.“ Navzdory tomu, že za tehdejšími příčinami častých požárů v evropských operních domech byly špatné bezpečnostní podmínky či četná lidská selhání, nikoliv hudební dílo. Pražské operní scény však zjevně tolik na „divadelní pověry“ nedbaly. Jako první uvedlo „už“ v únoru 1887 Hoffmannovy povídky Stavovské divadlo, následováno o rok později Novým německým divadlem (nynější Státní opera Praha) a 18. října 1888 zazněla Offenbachova opera z jeviště Národního divadla v českém překladu Václava Judy Novotného. Vídeň se „odvážila“ k Hoffmannovým povídkám vrátit až po dvaceti letech v roce 1901 a to hned dvakrát: v říjnu v představení inscenovaném v Divadle Na Vídeňce operní společností Betty Stojanové a v listopadu ve Dvorní opeře (nynější Vídeňská státní opera) v nastudování Gustava Mahlera. K definitivnímu prosazení opery, resp. zbavení mýtu, přispěla v roce 1905 obnovená premiéra v Berlíně, která zaznamenala 400 repríz a lze říci, že od této chvíle se Offenbachovy Hoffmannovy povídky staly repertoárovým číslem velkých operních domů po celém světě a hrají se dodnes.

Zvláštností opery Hoffmannovy povídky je, že neexistuje žádná originální nebo alespoň skladatelem autorizovaná verze. Offenbach zanechal dílo převážně v podobě klavírního výtahu s instrumentačními poznámkami, podle nichž Ernest Guiraud partituru opery vypracoval a uzpůsobil tak k provedení. Další hudební úpravy Hoffmannových povídek, jimiž dílo prošlo na začátku 20. století, pocházely z pera skladatelů a dirigentů např. Gustava Mahlera (1860 – 1911) či později Leo Blecha (1871 – 1958). V roce 1976 německý muzikolog Fritz Oeser (1911 – 1982) vytvořil novou rekonstrukci Offenbachovy opery se začleněním skladatelových doposud nepoužitých náčrtků…

Osud obou Offenbachových oper, Rýnských rusalek a Hoffmannových povídek, je v lecčems podobný. V Hoffmannových povídkách skladatel použil několik hudebních částí z dřívějších neúspěšných Rýnských rusalek, tou nejznámější je benátská Barkarola, která původně byla zpěvem rýnských lesních víl. Obě opery existují jen díky pozdějším zásahům od jiných autorů, kteří je uzpůsobili do provedení schopné podoby. Do obou oper Jacques Offenbach vkládal své velké umělecké naděje: Rýnské rusalky při vídeňské premiéře propadly, úspěšného pařížského uvedení Hoffmannových povídek se nedožil. Hoffmannovy povídky se v průběhu 20. století staly světovým divadelním repertoárovým číslem, vzkříšené Rýnské rusalky usilují o přízeň divadelního publika na prahu 21. století…

Partitura

TENKRÁT V NOVINÁCH SE PSALO…

(Výběr a překlad Vlasta Reittererová)

…O RÝNSKÝCH RUSALKÁCH

Posluhovačství a idiotství v hudebně-dramatických otázkách nesmí, dokonce nemůže sáhnout z nové doby po ničem jiném než po Offenbachovi. Od té doby, co Meyerbeer sešel stářím, Balfe zchroml, Verdi se stal těžkopádným, je Jacques Offenbach s neomezenou platností jediný muž a mistr kultu hudebně divadelní lůzy. […] Představme si toho, kdo chce sloužit všem a všude, jak se chopí pevného vlastnictví duchovního dědictví našich velkých Němců na jedné, Meyerbeera na druhé, a Aubera konečně na třetí straně! Výsledkem takového uzurpátorství je proto cosi obojetného, polovičatého, nepravdivého, labilního a bez jádra. […] Zejména je třeba říct, že je Offenbachova velká romantická opera hudební chameleon. Všechny možné tónové barvy vysbírané tu a onde se tu předvádějí. […] Rýnské žínky jsou, vzato čistě hudebně, dílem značně neobratně a dílem – což je ještě horší – pouze se savoir faire [zkušeností] eklektika nejnižší sorty slepený vzorník všeho, co se na operní půdě objevilo od Rossiniho až po dnešek. K hříchům francouzského libretisty ještě přistupuje kostrbatý, dokonce často přímo neněmecký překlad z pera pana von Wolzogena, známého hudebního reakcionáře. O takovou bídu byl teď obohacen náš operní repertoár! […] Přesto můžeme jen zdůraznit, že litujeme nákladů vyložených na něco tak nicotného na úkor jiného, mnohem důležitějšího.

(Neue Zeitschrift für Musik, 8. 4. 1864)

…O HOFFMANNOVÝCH POVÍDKÁCH

Theater an der Wien. 7. prosince tomu bude dvacet let, kdy zažila Offenbachova fantastická opera Hoffmannovy povídky první vídeňské uvedení, v divadle na Okružní třídě (Ringtheater). Následujícího dne měla být repríza, jenže těsně před představením vypukl onen strašlivý požár, který proměnil Ringtheater v popel a vyžádal si stovky obětí. Je naprosto pochopitelné, že se od té doby nenašla žádná scéna, která by operu zařadila do hracího plánu. Dávala se jen jedinkrát, a sice v Theater an der Wien jako pohostinské představení společnosti z Ofenu-Pešti, v čele s paní Blahou. Včera se Offenbachova slavná opera opět objevila v Theater an der Wien, v provedení společností Stojanové, která předvádí s malou slávou vídeňský operetní styl v Rusku. Ti dobří lidé se velmi snažili, aby požadavkům, které tu klade tento jiný Offenbach, koketující s velkou operou, pěvecky a herecky vyhověli. Dát víc, než na co stačili, nedokázali, a i Offenbach nám zůstává dlužen to cosi nedefinovatelné německé, co může z Hoffmannových snových povídek vnímat jedině Němec. Takto se ta citlivá fantazie gallsko-semitského operního snaživce ve zprostředkování ruským operetním souborem proměnila v marný zápas o něco vyššího a kapal z toho pot. Betty Stojanová ze sebe vydala to nejlepší, podařila se jí ale jen tančící a zpívající loutka. Pan Meister měl několik velmi krásných tónů, jenže Hoffmann vyžaduje také živou hru, která rozehřeje. Pan Spielmann nadarmo přeladil svůj tenor na baryton, jeho démon přesto připomínal výprodej za 25 krejcarů. Výpravu nepodceňujeme, pracovala s magickými světelnými efekty, jako by chtěla konkurovat naší Dvorní opeře. Jenže scénický aparát nechtěl úplně fungovat, přestávky mezi proměnami se natahovaly tak, že představení skončilo teprve po jedenácté. To nás také nutí, abych zprávu ukončili a glosy o Offenbachově díle, jak nám leží na srdci, nechali na jindy. Nejlepší příležitost by se k tomu naskytla, kdyby se Hoffmannovy povídky dostaly do repertoáru Dvorní opery.

(Ostdeutsche Rundschau, 4. 10. 1901)

Hoffmannovy povídky ve vídeňském Dvorním divadle. Jak oznámeno, zamýšlí ředitel Gustav Mahler uvést už v říjnu fantastickou operu Hoffmannovy povídky, která od katastrofy požáru Ringtheater 8. prosince 1881 nespatřila v žádném vídeňském divadle světlo ramp. Jak se teď dozvídáme ze spolehlivých zdrojů, tvoří se v nemalé části vídeňského divadelního publika, jaké nad Offenbachovým zajímavým dílem vyslovilo doslova klatbu, proti Mahlerově úmyslu silná opozice.

(Teplitzer-Schönauer Anzeiger, 5. 10. 1901)

 

Se zářivým peřím nového fénixe povstala Offenbachova fantastická opera Hoffmannovy povídky z popela, pod nímž se zdála být neblahého 8. prosince 1881 navždy pohřbena. Její žhoucí účinek vůbec neutlumilo, že Dvorní operu několika příležitostnými představeními předešlo Divadlo na Vídeňce. Naopak. Všeobecný ohlas, jaký vyvolala představení na předměstí jen potvrdil, jak aktuální bylo obnovení Offenbachovy opery, bohaté na poetické a hudební krásy, a neobyčejný zájem publika Dvorní opery se tak ještě vystupňoval. Včerejší večer tak lze počítat k nejskvělejším premiérám, jaké tento proslulý ústav zažil. […] Pan Gustav Mahler si Hoffmannovými povídkami vydobyl zcela zvláštní pocty. […]

(Neues Wiener Tagblatt, 12. 11. 1901)

 

Jacques Offenbach

 

Sobota 22. 6. 2019, 20:00

Jacques Offenbach: DIE RHEINNIXEN (Rýnské rusalky)

Velká romantická opera o 4 dějstvích, libreto Nuitter (Ch. L. E. Truinet) a skladatel, německá verze Alfred von Wolzogen

Osoby a obsazení:

Conrad von Wenckheim, velitel žoldnéřů ve službách falckého kurfiřta - Dalibor Jenis

Franz Waldung, kapitán žoldnéřů ve službách falckého kurfiřta - Piotr Beczala

Gottfried, lovec - Peter Klaveness

Hedwiga, hospodyně na pachtovním statku v Sickingenu na Rýně - Nora Gubisch

Armgarda, její dcera - Regina Schörg

Rusalka - Gaële Le Roi

Voják / Sedlák - Uwe Pepper

Zpívá Sbor Lotyšského rozhlasu, sbormistr Sigvards Klava, hraje Národní orchestr v Montpellier, řídí Friedemann Layer

Záznam z koncertního provedení z 30. července 2002, na Festivalu Radio France v Montpellier.

 

Neděle 23. 6. 2019, 16:00

Jacques Offenbach: LES CONTES D´HOFFMANN (Hoffmannovy povídky)

Fantastická opera o 3 dějstvích s předehrou a dohrou, libreto Jules Barbier a Michel Carré podle povídek E. Th. A. Hoffmanna a vlastního stejnojmenného dramatu

Osoby a obsazení:

Hoffmann, básník - Nicolai Gedda

Olympia, loutka - Gianna D´Angelo

Giuletta, kurtizána - Elisabeth Schwarzkopf

Antonia, zpěvačka - Victoria de Los Angeles

Zjevení Antoniiny matky - Christiane Gayraud

Stella, operní primadonna / Múza - Renée Faure

Niklas, přítel Hoffmannův - Jean-Christophe Benoit

Lindorf, městský rada - Nicola Ghiuselev

Coppélius / Doktor Miracle - George London

Dapertutto - Ernest Blanc

Spalanzani, vynálezce - Michel Sénéchal

Luther, vinárník / Schlémil - Jean-Pierre Laffage

Rada Crespel, otec Antoniin - Robert Geay

Nathanaël, student - André Mallabrera

Hermann, student - Jacques Pruvost

Andrés / Cochenille / Frantz / Pitichinaccio, sluhové - Jacques Loreau

Zpívá Choeurs René Duclos, sbormistr Jean Laforge, hraje Orchestre de la Société des Concerts de Conservatoire, řídí André Cluytens

Digitálně remasterovaná historická nahrávka z roku 1964