Ilja Hurník

Ilja Hurník klasickou hudební scénu nepřehlédnutelně přesáhl směrem do sféry literární. Proslul jako pianista, popularizátor hudby a pedagog, ale nejvíc coby autor, a to v nevídané a vzácné rovnováze mistrovství tónů a slova – jako skladatel i jako spisovatel.

Narodil se v učitelské rodině ve Slezsku a tyto kořeny v sobě nepotlačoval, i když od obsazení Sudet pak už po celý život žil v Praze. Studoval na gymnáziu v Ostravě a v metropoli pak na konzervatoři u významného klavírního pedagoga Viléma Kurze a u skladatele Vítězslava Nováka. V roce 1952 absolvoval AMU u pianistky Ilony Štěpánové–Kurzové. Skládal od jedenácti let. Kompozičně se po studiích vyvíjel bez stylových zlomů. Dlouhými desetiletími Ilja Hurník od války umělecky prošel, aniž by si zadal se socialistickým realismem, aniž by se přidal ke snahám avantgardistů potlačit v hudbě emoce, libost, vtip, potěšení a přirozenou krásu a aniž by podlehl diktátu komerce.

Hudbu psal po svém, s využíváním soudobých kompozičních principů, ale převážně spíše neoklasickou. Často je v ní značná dávka humoru, zejména zpočátku také výrazné stopy slezského folklóru, někdy je to hudba dramatičtější; vždy zajímavá a poctivá, zřetelná a nápaditá. S chutí ji zpívají dětské sbory, stejně tak ji rádi uvádějí sólisté s orchestry i divadla. Hurníkovo směřování a jedinečnost asi nejlépe vyjadřují dvě z jeho oper na vlastní libreta – Oldřich a Boženka, s nevinným úsměvem zlehčující poklad národních legend, a Dáma a lupiči, vycházející z humoru starého anglického filmu.

Ilja Hurník-40.léta

Mezi známé Hurníkovy kompozice patří kantáty Maryka, Ezop, Letnice a Šalamoun, balet Ondráš, oratorium Noé, Missa Vinea Crucis, písňový cyklus Šulamít, Sezonní madrigaly a mnohé další sborové skladby, z oper vedle dvou zmíněných také Mudrci a bloudi, Diogenes a Rybáři v síti. Psal koncerty a concertina pro různé nástroje s orchestrem, napsal Symfonii in C, Symfonietu, Klicperovskou předehru, suitu Čtvero ročních dob, skladby Esercizi, Malý Faun, Moments musicaux, je autorem Příběhu jedné kapely, Vánočních koled, různých sonát, sonatin a dalších komorních skladeb, cyklu Nový clavecin a mnoha děl pro sólový nebo čtyřruční klavír, včetně instruktivních skladbiček. Oblíbené jsou jednohlasé písničky pro dětský sbor.

U klavíru, na nějž hrál od útlého věku, se Hurník věnoval řadě autorů, ale asi nejraději Debussymu a Janáčkovi. Sólově koncertoval a pořizoval nahrávky, po dvě desetiletí byl sólistou ostravské filharmonie, kde mu byly svěřovány i výchovné koncerty pro žáky. Spolu s pianistou Pavlem Štěpánem a později pak s manželkou Janou dával na koncertech živý obsah pojmu čtyřruční klavírní hra. Umění hrát na klavír, stejně jako kompozici, rovněž teoreticky reflektoval. Vyučoval na Pražské konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, později také na Ostravské univerzitě. Jeho celoživotní organizační aktivity završilo po roce 1990 období, kdy byl starostou Umělecké besedy.

Logo

Ilja Hurník vydal bernsteinovsky laděné osmideskové album Umění poslouchat hudbu a se svým švagrem Petrem Ebenem vytvořil českou verzi Orffovy školy - návodu k elementární hudební výchově. Vydal i klavírní školu Čtyřruční hra. Především však napsal vedle pamětí (Dětství ve Slezsku a Závěrečná zpráva) a vedle rozhlasových her a různých scénářů řadu povídkových knížek (mj. Trubači z Jericha, Kapitolské husy, Muzikální Sherlock, Cesta s motýlkem, Lístky vavřínové, Neveselé žalozpěvy…), z nichž navíc uměl neodolatelně číst. Jeho texty hodně čerpají z hudebního světa a jsou tím v české beletrii tematicky zcela ojedinělé.

Ať už jsou to mikropříběhy, anekdotické postřehy, úvahy a rozjímání, aforismy, vzpomínky, morality, bajky, eseje, fejetony, glosy nebo jeho oblíbený apokryfní žánr, ať už je to brilantní příspěvek k případům Sherlocka Holmese, nebo pohled do zákulisí muzikantského života, vždy se mu dařilo pobavit a potěšit, ale také pohnout k přemýšlení. Dětem byly určeny texty Jak se hraje na dveře, Struny, klapky, paličky nebo Sláva, jsi umělec. V pozdním věku přibyla pro dospělé postupně desítka „Notýsků“ rozlišených v názvech barvami.

Jako literát, s citem pro poezii a pro jazykovou i situační komiku rozvíjející umění prozaické miniatury, i jako hudebník dovedl být Hurník nejen hravý, ale také břitký. Vždy však zároveň zůstal moudrý a noblesní, harmonický a pozitivní. Jeho styl měl vytříbenou formu, charakterizovala ho lapidárnost a jazyková bohatost, hlavně byl však nesen vyrovnaným nadhledem a osobitým humorem, mnohdy kořenícím podstatné úvahy o smyslu umění. Nikdy u něj nešlo o lacinou legraci nebo levnou pohodu, o povýšenost nebo skepsi intelektuála, ale o elegantní zralost. A taková je i jeho hudba.

Ilja Hurník vzpomíná

Hurníkův talent se projevoval komplexní múzičností. Když se v nedožitých 91 letech jeho život uzavřel, byl v kontextu tuzemské kultury hodnocen jako její rozšafný nestor, jako osobnost s neopakovatelným šarmem, s originální invencí a renesanční šíří záběru. Jeho jméno nese jedna pražská základní umělecká škola a jedna opavská základní škola. Komponování hudby a její popularizaci se celoživotně rozhodl věnovat i Hurníkův syn Lukáš.

Všechny články

Stránky

Sledujte nás

Další osobnosti